20 Cdo 2210/2007
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2210/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. S., zastoupeného advokátem, proti povinným 1) N. s.r.o., a 2) V. L., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 Nc 7477/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 1.2.200, č.j. 24 Co 3085/2006-14, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 1.12.2006, č.j. 17 Nc 7477/2006-8, jímž okresní soud podle ustanovení § 104 o.s.ř. zastavil řízení pro tzv. překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) s odůvodněním, že o uplatněném nároku na plnění ve výši 0,5 % denně z dlužné částky (pohledávky ve výši 2.593.203,10 Kč, pro niž byla první exekuce nařízena) za dobu od 1.11.2005 do zaplacení bylo již (pro neurčitost a tedy částečnou materiální nevykonatelnost podkladového notářského zápisu zamítavě) pravomocně rozhodnuto usnesením téhož okresního soudu z 22.11.2005, č.j. 18 Nc 7356/2005-6. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil v závěru, že v současném návrhu na nařízení exekuce jde o tentýž nárok, třebaže v případě první exekuce byl oprávněným označen jako nárok na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5% denně z dlužné částky do zaplacení, zatímco v nynějším návrhu je označován jako nárok na smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky (celkovou výši pokuty oprávněný již specifikoval kapitalizovanou částkou 4.369.542,- Kč za uzavřené období 337 dnů od 1.11.2005 do 3.10.2006). S odvolací argumentací rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1825/2003 se krajský soud vypořádal závěrem, že tento judikát je pro souzenou věc nepoužitelný, jelikož v prvním exekučním řízení byl návrh na nařízení exekuce pro plnění ve výši 0,5 % denně z dlužné částky od 1.11.2005 do zaplacení zamítnut.

V dovolání oprávněný ohlašuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu o totožnosti nároků uplatňovaných v obou exekučních řízeních, a setrvává na své odvolací námitce, že rozhodl-li soud v prvním řízení o jakémsi smluvním úroku z prodlení (byť ve stejné sazbě z téže částky a za totéž období), zatímco v řízení druhém o smluvní pokutě, která není příslušenstvím, nýbrž samostatným nárokem, pak rozhodl o nároku zcela odlišného charakteru.

Dovolání (přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o totožnosti vymáhaného plnění, byť oprávněným označeným v každém jednotlivém exekučním řízení jinak, a z toho plynoucí závěr o překážce věci rozsouzené.

Závěr odvolacího soudu je správný; podstatné pro posouzení totožnosti nároku je totiž skutečně to, že oprávněný v obou exekučních řízeních usiluje o vymožení téhož plnění, a to zaplacení 0,5 % denně z částky 2.593.203,10 Kč za dobu od 1.11.2005 do zaplacení, což v druhém návrhu specifikoval datem 3.10.2006, a tedy i kapitalizovanou částkou 4.369.542,- Kč. Je tudíž správný názor odvolacího soudu, že nerozhodné je naopak to, že v prvním řízení oprávněný označil vymáhané plnění jako smluvní úrok z prodlení, zatímco v řízení druhém jako smluvní pokutu. V této souvislosti je případný poukaz odvolacího soudu na rozpor ve znění jednotlivých částí podkladového notářského zápisu, jenž byl ostatně důvodem pro částečné zamítnutí prvního návrhu na nařízení exekuce pro neurčitost zápisu a tedy jeho materiální nevykonatelnost (srov. znění části A, Za prvé, bod 2., 3. Notářského zápisu /č.l. 3 spisu/, kde se opakovaně mluví o dvou institutech, a to smluvní pokutě ve výši 300.000,- Kč a o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, kapitalizovaném sumou 261.984,10 Kč, a naopak znění části C, Za páté /č.l. 4 spisu/, kde se mluví o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně z dlužné částky ). Přitom v pořadí první exekuce byla nařízena k vydobytí celkové částky 2.593.203,10 Kč sestávající z jistiny pohledávky ve výši 2.031.219 Kč a právě smluvní pokuty ve výši 300.000.- Kč a kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení v částce 261.984,10 Kč, a ve zbytku, tedy pokud oprávněný usiloval o vymožení plnění (označeného jím jako smluvní úrok z prodlení) ve výši 0,5 % denně dlužné částky od 1.11.2005 do zaplacení , byl návrh na nařízení exekuce zamítnut .

Správný je také názor (a jeho odůvodnění) odvolacího soudu o nepoužitelnosti judikátu Nejvyššího soudu ze 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, č. 1/2005, pod poř. č. 12) obsahujícího závěr, že podmínky exekučního řízení jsou dotčeny, např. co do překážky pravomocně rozhodnuté věci ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř., nikoli nařízením exekuce, nýbrž teprve vydáním exekučního příkazu (k tomu srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 25.9.2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněné v témže časopise č. 10/2003 pod poř. č.187).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.

Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, povinným náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měly právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu