20 Cdo 2210/2002
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 130 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 2210/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného JUDr. F. M., správce konkurzní podstaty úpadce R. z., spořitelní a úvěrní družstvo, zastoupeného advokátkou, proti povinnému Ing. P. B., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce pro 1.785.027,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. SE 35/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2002, č.j. 57 Co 273/2002-23, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením. Dospěl k závěru, že k exekuci předložené tituly (označené notářské zápisy) nejsou materiálně vykonatelné, neboť "částka, které se svolení k vykonatelnosti týká", není (vzhledem k tomu, že notářské zápisy postihují vícero zvláštních povinností a v různých výších) řádně "konkretizována", a chybí náležité určení "právního důvodu, předmětu a doby plnění".

Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítl, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jeho názoru se svolení k vykonatelnosti vztahuje na povinnost plnit "veškeré peněžité závazky" ze smlouvy o úvěru, neboť "zúžení vykonatelnosti" jen na některý z peněžitých závazků z ní nevyplývá; toutéž smlouvou pak byly určeny i další náležitosti notářského zápisu jakožto exekučního titulu, včetně doby jednotlivých plnění.

Podle ustanovení § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

I když dovolatel ohlásil, že "rozhodovaná věc má po právní stránce zásadní význam", konkrétní důvody ve prospěch závěru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepředložil.

Samotným hodnocením obsahu dovolání k němu dospět nelze.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.

O podmínkách vykonatelnosti titulu, jímž je notářský zápis, v němž povinná osoba svolila s jeho vykonatelností (notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti), není sporu; zásady vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nikterak zpochybňovány nejsou, a o spor o právo (v těchto mezích) nejde.

Těžiště dovolatelovy argumentace spočívá v rovině aplikace zde uvedených (právních) zásad ve vztahu ke konkrétnímu notářskému zápisu (notářským zápisům), do kterého byl vtělen též celý rozhodný právní úkon, z něhož vykonávané povinnosti vyplývají. Vlastním důsledkem uplatněného dovolacího důvodu pak není nic jiného než polemika, zda z notářského zápisu o tomto úkonu lze dovodit, že v něm byla (určitě a srozumitelně) určena doba (právě toho) plnění, jež má být vymoženo, resp. zda pojem "dlužná částka", s jejímž zaplacením povinný podle tohoto zápisu spojil souhlas s jeho vykonatelností, zahrnuje všechna plnění, k nimž se povinný zavázal, anebo plnění jen některá (a která).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tím však nemůže být řeč. Otázka výkladu konkrétního (jedinečného) právního úkonu (vtěleného do dotčeného notářského zápisu), k němuž směřuje dovolání, potenciál významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe totiž zjevně nemá; není představitelné, že by z něj mohl vyplynout zobecnitelný závěr, vybočující z mezí konkrétní věci (konkrétního notářského zápisu). Úprava přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. ostatně - co do své podstaty - nesleduje, aby negativní závěr o přípustnosti dovolání představoval bez dalšího závěr pozitivní ohledně právě toho konkrétního výsledku, k němuž odvolací soud v dané věci dospěl.

Dovolatel sice tvrdí, že doba plnění byla "dostatečně určitě a srozumitelně" stanovena, sám však neuvádí, kdy ohledně vymáhaných povinností (jmenovitě smluvní pokuty) se tak mělo stát.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu