20 Cdo 2207/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2005
Dotčené předpisy: § 254 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 261 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2207/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněného J. M., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. S., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 165.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 6955/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2004, č.j. 12 Co 177/2004-27, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2004, č.j. 12 Co 177/2004-27, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, a návrh na nařízení exekuce zamítl. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Cm 2/2003 zjistil , že vykonávaný rozsudek, na němž již byla vyznačena právní moc dnem 22.4.2003, napadl (povinný) dne 18.12.2003 odvoláním, o němž nebylo dosud rozhodnuto ; z tohoto zjištění pak odvolací soud dovodil, že vykonávané rozhodnutí není dosud vykonatelné, a na jeho základě tudíž nelze exekuci nařídit.

S tímto závěrem nesouhlasí oprávněný (odkazuje na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.); ve včasném dovolání (zastoupen advokátem) uvádí, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě , neboť právní moc je na rozsudku řádně vyznačena , a povinný podal odvolání až potom, co nastala. Také námitky o vadách řízení pokládá za účelové, a všechny procesní problémy daných řízení jsou podle jeho názoru důsledkem obtíží, které sám povinný vyvolával tím, že ztěžoval možnosti doručování soudních zásilek.

Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ex.ř. ) platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen o.s.ř. ).

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Takovou jinou vadou řízení, jež je v dovolacím řízení relevantní, aniž byla dovoláním namítána, dané řízení vskutku trpí.

Odvolací soud rozhodný závěr o nedostatku vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a/ ex.ř.), a tím i nedostatku zákonných podmínek pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex.ř.), založil na zjištění, že proti vykonávanému rozhodnutí bylo podáno posléze (po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce) odvolání. To plyne, jak uvedl, ze spisu o nalézacím řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, a významné je, že si je odvolací soud osvojil z vlastní procesní iniciativy, bez toho, že by se této okolnosti dovolával odvolatel; ten sice v odvolání dovozoval, že titul je nevykonatelný, nicméně (jen) proto, že mu nebyl podle jeho názoru řádně doručen.

Z usnesení ze dne 29.8.2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném pod č. 25/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně že nikoli), zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o vykonatelnosti ve smyslu § 261 odst. 2 o.s.ř., resp. § 41 ex.ř.), je-li její věcná správnost jakkoli zpochybněna. Přitom je pravidlem, že soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl; ačkoli nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o.s.ř. Z hlediska existence vykonatelného rozhodnutí je významnou okolností nejen to, zda rozhodnutí bylo řádně (a kdy) doručeno, nýbrž - je-li jím rozsudek, jako v daném případě - zpravidla i to, zda (a kdy) proti němu bylo podáno odvolání (srov. § 159, § 160 odst. 1, § 161 odst. 1, § 206 odst. 1 o.s.ř.).

Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je příznačné, že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj. skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně; platí, že na nich nelze - až na výjimky (podle § 205a odst. 1 písm. a/ až f/ o.s.ř.) - založit řádný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 o.s.ř.), a nemohou být úspěšně namítány ani jinými účastníky řízení, než je odvolatel (§ 211a o.s.ř.). K těm novotám, jež jsou výjimečně přípustné, pak může odvolací soud přihlédnout jen tehdy, když byly uplatněny (§ 212a odst.3 o.s.ř.).

Zákon výslovně stanoví, že popsaný režim se neuplatní ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř. (srov. § 205a odst. 2, § 211a, § 212a odst. 3 o.s.ř.); věci výkonu rozhodnutí podle § 251 až § 271 o.s.ř., resp. věci exekucí podle § 35 a násl. ex.ř., mezi nimi vyjmenovány nejsou.

Z § 254 odst. 4 o.s.ř. se však podává, že v odvolání v těchto věcech lze uvádět nové skutečnosti a důkazy.

Toto ustanovení, zejména v konfrontaci s úpravou ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř., je logické vykládat tak, že přípustnými novotami v odvolacím řízení ve věcech výkonu rozhodnutí, resp. exekucí, jsou nejen ty, jež vyjmenovává ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř. pod písmeny a/ až f/, nýbrž novoty kterékoli. Z toho, že je lze uvádět (gramaticky, ale i teleologicky) však také plyne, že i zde platí princip, že přípustné novoty je nutné uplatnit (§ 212a odst.3 o.s.ř.). Skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, k nimž v odvolacím řízení přihlédnout lze (ať podle § 254 odst. 4 nebo - kupříkladu - podle § 205a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), musí být odvolacím řízení uplatněny; jinak řečeno, ačkoli v odvolacím řízení ve věcech výkonu rozhodnutí, resp. exekucí lze uvádět novoty, nemůže k nim odvolací soud přihlížet bez dalšího, ze své procesní iniciativy či úřední povinnosti, aniž by se jich dovolal účastník řízení.

Tento závěr má přímý dopad do posouzení, jak odvolací soud naložil s tím, že proti vykonávanému titulu bylo podáno odvolání; pro hodnocení (soudem výkonu rozhodnutí), zda je tento titul vykonatelný, je tato okolnost, stejně jako to, zda byl titul řádně povinnému doručen, totiž okolností skutkovou, resp. skutečností ve smyslu výše vyložených ustanovení.

Se zřetelem k nim tedy odvolací soud otázku vykonatelnosti titulu (a tím i správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně) sice posuzovat mohl, ale jen tehdy, jestliže tato skutečnost byla v odvolacím řízení uplatněna (§ 212a odst. 3, § 254 odst. 4 o.s.ř.). Jelikož tak tomu nebylo, založil odvolací soud výsledek řízení (a to výlučně) na zjištění o okolnosti, k níž přihlížet nesměl. Tím zatížil řízení vadou, jež na správnost rozhodnutí mohla mít vliv zcela zjevně (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Již z tohoto důvodu nemůže být dovoláním napadené rozhodnutí hodnoceno jako správné (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.).

Usnesení odvolacího soudu však není správné ani z hlediska věcného.

Není totiž správný názor, že okolnost, že proti vykonávanému rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno odvolání, způsobuje - sama o sobě, resp. bez dalšího - že takový rozsudek soud výkonu rozhodnutí musí hodnotit jakožto nevykonatelný, a tím nezpůsobilý být podkladem výkonu rozhodnutí (exekuce).

Vykonatelnost rozsudku byla v daném případě vázána na jeho právní moc (§ 161 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). V právní moci je rozsudek, jestliže proti němu již nelze podat odvolání (§ 159 o.s.ř.); jestliže odvolání naopak podat lze, o právní moci rozsudku nemůže být řeč.

Potud jsou úvahy odvolacího soudu správné; odvolací soud však přehlédl, že tento důsledek - suspenzívní účinek podaného odvolání - nenastává vždy, resp. nastává jen za určitých předpokladů.

Podle § 206 odst. 2 o.s.ř. platí, že podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.

Z toho - kromě dalších podmínek - plyne, že jen odvolání, které je včasné, má za následek, že jím napadený rozsudek soudu prvního stupně nenabývá právní moci; jinak, je-li odvolání pro opožděnost odmítnuto (srov. § 208 odst. 1, § 218a o.s.ř.), nastává situace - z hlediska vyznačení právní moci - jako kdyby odvolání nebylo vůbec podáno. Způsobilý titul výkonu rozhodnutí (exekuce) si tedy - samozřejmě - tuto způsobilost podržuje, i když proti němu bylo podáno odvolání, jestliže se tak stalo opožděně.

Právě tuto eventualitu odvolací soud pominul, když už samotnou skutečnost podání odvolání pokládal za tu, jež je způsobilá suspendovat nabytí právní moci (a potažmo vykonatelnosti) vykonávaného titulu, aniž se zabýval tím, zda je tomu tak v konkrétním případě skutečně.

Bylo-li odvolání podáno, pak do okamžiku, než je rozhodnuto o odmítnutí odvolání nebo rozhodnuto o odvolání tak, že je zřejmé, že je naopak odvolací soud pokládal za včasné (kupříkladu projednal-li odvolání a rozhodl-li o něm věcně podle § 219 až § 221 o.s.ř.), panuje stav nejistoty, zda suspenzívní účinky odvolání vskutku nastaly. Tomu logicky odpovídá, že - již proto - nelze naopak uzavřít (jak učinil odvolací soud), že by bylo jisto, že tomu tak je, resp. že k suspenzi právní moci (vykonatelnosti) reálně došlo.

Soud výkonu rozhodnutí musí vždy postavit najisto, zda k výkonu předložené rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto jistotu tedy neposkytuje; k tomu je buď potřebné vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí posoudit sám. Samozřejmým východiskem je, jak bylo výše řečeno, potvrzení o vykonatelnosti titulu podle § 261 odst. 2 o.s.ř., § 41 ex.ř.

To odvolací soud neučinil, vycházeje z jiného právního názoru, a proto otázku, zda podkladové rozhodnutí představuje způsobilý titul exekuce, nemohl posoudit správně. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem, byť jej dovolatel podepřel argumenty, s nimiž se ztotožnit nelze.

Jestliže na tomto názoru spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, je logické, že ani ono nelze posoudit jako správné, a Nejvyšší soud je proto i z tohoto důvodu podle § 243b odst. 2, 3 o.s.ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyslovené právní závěry dovolacího soudu jsou pro další řízení závazné (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a násl. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu