20 Cdo 2206/2004
Datum rozhodnutí: 18.08.2005
Dotčené předpisy: § 88 odst. 1 předpisu č. 200/1990Sb., § 251 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2206/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města H. T. proti povinnému J. B., zastoupenému advokátem, pro 1.500,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. E 1250/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004, č.j. 12 Co 79/2004-14, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004, č.j. 12 Co 79/2004-14, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 19. 11. 2003, č.j. E 1250/2003-6, kterým Okresní soud v Domažlicích nařídil podle rozhodnutí Městského úřadu v H. T. (komise pro projednávání přestupků) ze dne 30. 11. 1998, č.j. KPP 44/98, k vymožení pohledávky 1.500,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinného, tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí vydané ve správním řízení lze ve smyslu § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/ ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 71/1967 Sb. ), vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti; jelikož již v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (7. 11. 2003) stanovená lhůta marně uplynula, nelze výkon nařídit.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo oprávněné město dovoláním, jímž podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), zpochybňuje aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. a naopak prosazuje, že při vymáhání pokuty za přestupek a nákladů přestupkového řízení je nutno postupovat podle (speciálního) ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 200/1990 Sb. ), které stanoví pro realizaci výkonu rozhodnutí pětiletou prekluzívní lhůtu.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), a je i důvodné.

Jelikož vady uvedené v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. nebyly namítány a ze spisu nevyplývají, je při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) předmětem přezkumu závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost zaplatit pokutu a nahradit náklady řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., lze vykonat jen ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávaném případě je exekučním titulem rozhodnutí ze dne 30. 11. 1998, č.j. KPP 44/98, jímž Městský úřad v H. T. (komise k projednání přestupků) uložila povinnému pokutu 1.000,- Kč za přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c/ zákona č. 200/1990 Sb. a zavázala ho k náhradě nákladů řízení ve výši 500,- Kč, a to do patnácti dnů od právní moci. Rozhodnutí nabylo 20. 2. 1999 vykonatelnosti. Řízení ve věci výkonu rozhodnutí bylo zahájeno 7. 11. 2003.

Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Titulem soudního výkonu je ve smyslu ustanovení § 274 písm. f/ o.s.ř. i rozhodnutí, jehož výkon oprávněné město navrhlo.

Součástí konstantní soudní praxe je závěr, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí lze vykonat jen do určité doby, musí v této době být jeho výkon nařízen a proveden; po jejím uplynutí již takové rozhodnutí podkladem soudního výkonu být nemůže, návrh na nařízení výkonu tudíž musí být zamítnut a byl-li již výkon nařízen, soud jej jako nepřípustný podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. zastaví, neboť tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21). Tyto důsledky pro výkon rozhodnutí nastávají i tehdy, když prekluzívní lhůta pro výkon uplyne až v průběhu odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2004 pod č. 44).

Podle ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení lze vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené pro jejich zaplacení.

Podle ustanovení § 51 zákona č. 200/1990 Sb. platí, že není-li v tomto nebo v jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.

Z poměru předpisu obecného (základního) a subsidiárního plyne, že subsidiární se použije tehdy, jestliže předpis obecný sám konkrétní úpravu nemá, resp. určitou situaci vlastní upravovaným vztahům sám nereguluje. Zákon č. 200/1990 Sb. otázku, jaké jsou důsledky marného uplynutí určité doby poté, co se rozhodnutí stalo vykonatelným, upravuje, a to právě v ustanovení § 88 odst. 1, jímž nastoluje ve věcné shodě se (subsidiárním) zákonem č. 71/1967 Sb. režim prekluze; proto se neuplatní obecná doba tří let (§ 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.), nýbrž doba pěti let (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2208/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod č. 1).

V projednávaném případě v době, kdy rozhodoval odvolací soud, lhůta podle § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. neuplynula.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí vystavěl na nesprávném právním závěru; Nejvyšší soud proto jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2005

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu