20 Cdo 2181/98
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2181/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce C. opatství V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované N. g. v P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 72/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.7.1998, č.j. 16 Co 204/98-71, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.7.1998, č.j. 16 Co 204/98-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.3.1998, č.j. 11 C 72/94-55, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž určil, že žalobce je vlastníkem uměleckých děl, která ve výroku označil. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními, jež soud prvního stupně učinil, a i on uzavřel, že sporná umělecká díla nebyla na žalovanou převedena platně, neboť Náboženská matice nebyla ke kritickému darování státu (na základě nabídky ze dne 11.9.1957, schválené předtím ministerstvem školství a kultury) zmocněna. Darovací smlouva je tedy neplatná, a nebylo ani tvrzeno či prokázáno", že by žalobci nesvědčilo vlastnictví na základě jiné skutečnosti. Za nepodstatnou pokládal odvolací soud obranu žalované, poukazující na tzv. veřejnoprávní charakter církevního majetku a na výkon jeho správy či dozoru nad ním; není totiž podle jeho názoru důvodu, pro který by bylo možné odmítnout úsudek o existenci žalobcova vlastnického práva.

Okolnost, že požadované nemovitosti nejsou uvedeny v přílohách zákona č. 298/1990 Sb., pokládal i odvolací soud za nerozhodnou, a podrobně vyložil, proč nesdílí opačný názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/1996, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997, jakož i v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 7 Cdo 65/94, odvolávaje se přitom na argumentaci vtělenou do vlastního rozsudku ze dne 3.2.1997, č.j. 20 Co 580/96-82.

Zákon č. 298/1990 Sb. není typickým restitučním zákonem, uvedl odvolací soud, a jen tam, kde upravuje právní vztahy ve zvláštních případech, uplatní se, ve vymezeném rozsahu, namísto úpravy obecné. Restituční charakter může mít tam, kde za vlastníka prohlašuje toho, kdo vlastnictví pozbyl v souladu s dříve platnými zákony; prohlašuje-li určitý majetek za vlastnictví někoho, kdo o ně z hlediska formálněprávního" nikdy nepřišel, o restituční povaze zákona hovořit nelze. Již podle svého názvu zákon upravuje jen některé majetkové vztahy, a proces přijímání zákona nasvědčuje tomu, že se měl týkat majetku, jenž mohl být na základě tehdy známých dokladů bez pochybností a rychle" vrácen, aniž by oprávněný musel podstoupit jinak pravidelný postup při domáhání se svých majetkových nároků". Nemůže být proto vyloučeno, usuzuje odvolací soud, aby se jednotlivé řády domáhaly ochrany i ostatních majetkových práv k majetku, který v přílohách zákona uveden nebyl. Jinak by konečný účinek zákona byl protiústavní, neboť veškerým protiprávním převodům majetku by byly přičítány (zpětně) právní účinky a demokratický stát by přiznával vlastníkům méně práv než stát nedemokratický. Aplikovatelnost obecných právních prostředků nelze posuzovat ani podle toho, jak je upravena náprava nezákonnosti; zvláštní zákon nevylučuje užití obecného tehdy, když se netýká určitého subjektu či objektu", a jestliže dotčený vztah řešen speciálním zákonem nebyl, je namístě vést spor o oněch stávajících vlastnických poměrech, které nebyly dotčeny tzv. restitučním zákonem".

Zvláštním výrokem připustil odvolací soud dovolání, a to k posouzení otázky, zda zákon č. 298/1990 Sb. vylučuje uplatnění návrhu na určení vlastnictví k majetku v něm neuvedenému a zda k převodům svěřeného majetku byla Náboženská matice ze zákona" zmocněna.

Ve včasném dovolání žalovaná (zastoupena advokátem) za nejdůležitější" považuje spor o správnost výkladu zákona č. 298/1990 Sb., který podal Nejvyšší soud v publikovaném rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96; pro ten je podstatné správné vymezení toho, jaké postavení měly církevní subjekty a tzv. církevní majetek z hlediska práva veřejného a soukromého v historickém vývoji. Zevrubnou historickou analýzou pak dokládá, že zcizení majetku Náboženskou maticí, ke správě kterého byla povolána a o jehož veřejnoprávní povaze není pochyb, bylo s tehdejšími právními předpisy v souladu, a proto nemohou být správné závěry odvolacího soudu, vycházející z opaku. Co do důsledků zákona č. 298/1990 Sb. se dovolatelka ztotožňuje s názory, které vyjádřil Nejvyšší soud v uveřejněném rozsudku, jež jsou logické, přesné a odpovídají právněhistorickému vývoji". Odvolací soud podle jejího mínění zcela pominul subjekty" v zákoně uvedené a nehodnotil majetek a způsob jeho přechodu na stát", když prakticky" ve všech případech šlo o majetek, který byl spravován Náboženskou maticí a jí coby veřejnoprávním fondem na stát převáděn. Zákonu č. 298/1990 Sb. dovolatelka ani nepřisuzuje restituční charakter, neboť nejde o obnovení vlastnických vztahů, ale o prohlášení vlastnictví", a jeho charakter odpovídá spíše úpravě poměrů mezi státem a církví".

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud přípustnost dovolání založil výrokem svého rozhodnutí (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), a byl jím uplatněn i způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka jím obsahově vystihla i zadání (navzdory mínění, že bylo vyjádřeno nepřesně), které odvolací soud pro dovolací přezkum - formulací (dvou) právních otázek ve výroku rozsudku - stanovil.

Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovolatelkou tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán, je předmětem přezkumu v první řadě správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Dovolání je důvodné.

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, a ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98) vysloven názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není". S touto právní větou byl rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/96 publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997; soud prvního stupně i soud odvolací se s ním konfrontovaly, oba účastníci jej znají, a Nejvyšší soud - odkazuje na něj, když svůj názor nezměnil - tam vtělenou argumentaci proto již opakovat nebude.

Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci odnímán ve prospěch státu. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou (restituční) metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak to logicky nemůže znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému) ohledně tohoto jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není.

Výtky, které tomuto názoru adresoval odvolací soud, tudíž přijmout nelze. O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad spojuje Nejvyšší soud s vymezením restitučního" charakteru tohoto předpisu; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku, k němuž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností) lze v konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které upravují. Z předchozího plyne, že tyto předpoklady v daném případě splněny jsou.

Úvaha dovolatelky o ne-restituční povaze zákona č. 298/1990 Sb. - vzhledem k odlišnosti svého východiska - pro logiku tohoto závěru podstatný význam nemá.

Zúžení restituční" povahy (povahy speciálního předpisu) zákona č. 298/1990 Sb. na nápravu těch odnětí majetku, k nimž došlo podle (dobového) práva platně, nelze akceptovat nejen z důvodů, které Nejvyšší soud již dříve vyslovil, ale i proto, že ani odvolací soud nenaznačil, která odnětí (a zda některá z těch, jež nalézají výrazu ve výčtu příloh zákona) lze za taková (platná) mít, jestliže ta, o nichž se rozhoduje, pokládá nakonec vždy za odnětí s tehdejšími předpisy rozporná.

Přijatelné nejsou ani důsledky toho pojetí smyslu zákona č. 298/1990 Sb., jež odvolací soud spatřuje v urychlení a zjednodušení procesu, v jehož rámci se oprávněný může ujmout vymezeného majetku, aniž by musel podstoupit (zdlouhavý) postup jinak nutný. Není totiž představitelné, aby toliko na základě nahodilých okolností, jimiž byly dostupnost dokladů" a nedostatek pochybností", bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, je jím odjakživa a kontinuálně, ačkoli obě věci byly odňaty naráz, a stejným způsobem, finálně toutéž darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být navíc" založeno zákonem, a to k jinému okamžiku, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Smysl zákona č. 298/1990 Sb. při opačné interpretaci není vůbec žádný ( všichni si všechno vyžalují"), resp. obracel by se - ze zamýšleného restitučního dobrodiní - ve zjevný opak; spočíval by toliko v tom, že restituenty ze zákona" připravil o nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení (viz § 2).

Obavu z protiústavního konečného účinku zákona by v té podobě, jak ji dovolatel vyjádřil, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. § 6 odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podávaný výklad zákona č. 298/1990 Sb. je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.



Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II ÚS 107/2000.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.2.1997, sp. zn. 20 Co 580/95, jehož argumentaci odvolací soud převzal, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 943/97, zrušen právě s odkazem na prve uvedené usnesení Ústavního soudu.

Uvedené postačuje k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; posouzení další otázky (odvolacím soudem určené k přezkumu a dovoláním dotčené), již - jak bylo řečeno - nemá pro výsledek sporu rozhodující význam, neboť na něm nespočívá. Jelikož dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně, je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zrušil; poněvadž toutéž nesprávností trpí i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jej, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2000

JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková