20 Cdo 2176/98
Datum rozhodnutí: 31.07.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2176/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce I. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 89/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1998, č.j. 11 Co 427/97-54, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1998, č.j. 11 Co 427/97-54, jímž byla připuštěna změna žaloby, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1998, č.j. 11 Co 427/97-54, vyjma výroku, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. května 1997, č.j. 10 C 89/96-24, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. května 1997, č.j. 10 C 89/96-24, přivolil k výpovědi z nájmu označeného bytu, dané žalobcem žalované jako součást žaloby, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a uložil žalované byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Soud dospěl k závěru, že je dán výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku (dále též jen obč. zák."), když žalobce byt potřebuje pro svou dceru K. M.

Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. března 1998, č.j. 11 Co 427/97-54, rozhodl, že se připouští změna žaloby a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivoluje k výpovědi z nájmu označeného bytu, a že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a zavázal žalobce uhradit jí stěhovací náklady. Odvolací soud uvedl, že žalobce podáním ze dne 27. ledna 1998 sice změnil žalobu a dal žalované novou výpověď z nájmu bytu (čímž sledoval udělení takové výpovědi z nájmu bytu, jež by odpovídala požadavkům ustanovení § 710 odst. 1 a 3 obč. zák.), avšak výpovědní důvod a jeho skutkové odůvodnění se nezměnily, takže dosavadní výsledky řízení mohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; proto za použití § 95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.") změnu žaloby připustil. Otázka, zda výpověď z nájmu bytu může být dána až v průběhu řízení, byla judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 294/96 /ze dne 27. listopadu 1996/ a 2 Cdon 546/96 /ze dne 31. července 1996/) vyřešena kladně. Také odvolací soud měl za splněny podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu dle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Vyklizení bytu vázal - ve shodě s ustanovením § 712 odst. 2 obč. zák. - na zajištění přiměřeného náhradního bytu a vzhledem k okolnostem případu přiznal žalované dle § 712 odst. 3 obč. zák. stěhovací náklady.

Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. namítajíc, že rozhodnutí vychází dle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c/ o. s. ř. ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na podporu závěru o existenci tohoto dovolacího důvodu pak v dovolání uplatňuje konkrétní argumenty. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nemohl připustit změnu žaloby, protože kdyby tak učinil, musel by rozsudek soudu prvního stupně zrušit. O nové výpovědi totiž soud prvního stupně nerozhodoval a odvolací soud by zde konečným způsobem působil v roli soudu prvního stupně. Dovolatelka rovněž namítá, že žaloba neobsahovala projev vůle dát jí výpověď z nájmu bytu, jakož i to, že odvolací soud rozhodl o věci jinak, než jak byl formulován žalobní petit", ohledně kterého připustil změnu žaloby. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání zamítnout, když napadený rozsudek považuje za formálně i věcně správný. V první řadě poukazuje na to, že zákon nepředpokládá doslovné (mechanické) převzetí žalobního petitu do rozsudku. Hmotněprávní podmínka doručení výpovědi z nájmu bytu žalované byla dle žalobce rovněž splněna - dopisem ze dne 27. ledna 1998 doručeným do vlastních rukou žalované. Nesouhlasí ani s tím, že podmínka správné" výpovědi musí být splněna pouze v rámci řízení před soudem prvního stupně, když ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. umožňuje podat opravný prostředek.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek, proto se Nejvyšší soud nejprve zabýval přípustností dovolání proti tomu výroku rozsudku, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby; přitom dospěl k závěru, že potud dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Výrok, kterým soud připouští změnu žaloby - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení odvolacího soudu, takže přípustnost dovolání je poměřována ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že tento výrok neměl povahu měnícího usnesení a nelze jej podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Ustanovení § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť usnesení o připuštění změny žaloby není usnesením ve věci samé a navíc nejde o výrok, jenž má povahu potvrzujícího usnesení odvolacího soudu. Vady řízení dle § 237 o. s. ř. pak ve vztahu k tomuto výroku nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu neplynou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Soudy obou stupňů sice vždy žalobě vyhověly, po obsahové stránce se ovšem jejich rozhodnutí liší; předmětem řízení u odvolacího soudu bylo totiž zkoumání jiné výpovědi z nájmu, než ke které přivolil soud prvního stupně, takže rozsudek odvolacího soudu má povahu měnícího rozsudku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je i důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Ač dovolatelka námitku, že odvolací soud ve skutečnosti (po připuštění změny žaloby) ve věci působil konečným způsobem v roli soudu prvního stupně, výslovně nepodřadila žádné ze zmatečnostních vad vypočtených v § 237 odst. 1 o. s. ř., po obsahové stránce jí vystihla vadu popsanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., podle nějž lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výklad podávaný Nejvyšším soudem je ustálený potud, že o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde i tehdy, jestliže v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení byl účastník řízení (dovolatel) zbaven práva na projednání věci v příslušné instanci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 40). Tomu koresponduje i závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž změna žaloby, kterou žalobce uplatňuje nový nárok (nárok, jenž nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem), není v odvolacím řízení přípustná.

Skutkovým základem sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je tvrzení, že žalobce (pronajímatel) dal žalovanému (nájemci) výpověď z nájmu konkrétního bytu, přičemž k této konkrétní výpovědi (jež je jednostranným hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel, a jehož adresátem je nájemce, a již nelze zaměňovat /má-li být součástí byť změněné žaloby/ s vlastním žalobním petitem") může soud přivolit, jen prokáže-li se pravdivost skutečností jimiž je - v intencích § 711 odst. 1 obč. zák. - odůvodněna (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.7, ročník 1997, pod číslem 55).

Nejvyšší soud již dříve přisvědčil (v rozsudcích citovaných odvolacím soudem) závěru, že výpověď z nájmu bytu může být dána i (až) v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ovšem za podmínky, že žalobce (pronajímatel) současně změní žalobu (změní vylíčení rozhodujících skutečností tak, že předmětem žaloby učiní onu novou výpověď). Odvolací soud ovšem přehlédl, že v obou jím zmíněných věcech byla dána (nová) výpověď z nájmu bytu v průběhu řízení před soudem prvního stupně a k narušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení tak nedošlo. Oproti tomu v posuzované věci nelze závěr, že odvolací soud po připuštění změny žaloby rozhodl o novém skutku (o přivolení k výpovědi ze dne 27. ledna 1998, namísto výpovědi, která byla součástí původní žaloby) v prvním a jediném (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) stupni, zvrátit ani poukazem na to, že jde o týž výpovědní důvod, jehož skutkové zdůvodnění se nezměnilo, a že dosavadní výsledky řízení mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Podstatné je jen to, že ze skutkového hlediska jde o jinou výpověď (danou v jiném čase), jejíž platnost nutně musí být zkoumána (co do předepsané písemné formy, a obsahových náležitostí) nově, stejně jako musí být k jinému časovému okamžiku (ke dni, kdy byla dána nová výpověď) zkoumána existence v ní uplatněného (byť s dřívější výpovědí skutkově shodně vymezeného) výpovědního důvodu. Neobstojí ani argument žalobce, že žalovaná má jako opravný prostředek k dispozici dovolání, neboť to je mimořádným opravným prostředkem, jehož přípustnost je dána jen v zákonem určených případech (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Lze proto uzavřít, že odvolací soud, který byl po připuštění změny žaloby (v odvolacím řízení) jediným soudem, jenž o nové výpovědi z nájmu bytu jednal, projednáním nového skutku jen v odvolacím řízení zatížil řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť tím odňal účastníku řízení právo na projednání věci ve dvou instancích.

Nejvyšší soud proto, opět aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek (vyjma výroku o připuštění změny žaloby) zrušil; jelikož důvody, pro které bylo v dotčené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (odvolacímu soudu je vytýkáno, že po připuštění změny žaloby nemohl věc sám projednat - tedy, že měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení), zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Za daného stavu se jevilo nadbytečným a předčasným zabývat se existencí dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., výhradami dovolatelky k náležitostem výpovědi a jejími úvahami o vázanosti soudu změněným žalobním petitem"; vypořádat se s těmito námitkami bude v další fázi řízení úkolem soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. července 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová