20 Cdo 2157/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: předpisu č. 298/1990Sb., předpisu č. 142/1947Sb.




20 Cdo 2157/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. K. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 334/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.4.2002, č.j. 35 Co 40/2002-42, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.4.2002, č.j. 35 Co 40/2002-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil (byť z jiných důvodů) rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem označeným v žalobě. Zákon č. 298/1990 Sb. podle jeho mínění neuvádí toliko kvalifikační předpoklady pro uplatnění nároku, nýbrž ve vztahu k nemovitostem vypočteným v příloze přímo obnovuje vlastnické právo vyjmenovaných církevních subjektů, aniž rozlišuje, zda ke ztrátě vlastnictví došlo v souladu s dobovým právem či nikoli; taxativní seznam vráceného majetku proto nelze mimo tento rozšiřovat. Ku podpoře tohoto názoru odkázal na názory, vyslovené v citovaných rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu, a v souladu s nimi uzavřel, že restituce majetku (určení vlastnictví) neuvedeného v přílohách zvláštního zákona možná není.

Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu je ve svých obecných závěrech nesprávný. Zákon č. 298/1990 Sb., jenž je k ostatním zákonům upravujícím občanskoprávní vztahy v poměru speciality, sice představuje výjimku z obecné úpravy, nelze jej však vykládat extenzívně, neboť nepředstavuje univerzální úpravu všech majetkových vztahů řeholních řádů; proto nemůže být vyloučeno, aby se církevní subjekt domáhal ochrany svého vlastnictví i k majetku v přílohách zákona neuvedenému. Při opačném výkladu by konečný účinek zákona byl dle dovolatele protiústavní, neboť by napříště byla vyloučena možnost (do účinnosti zákona č. 298/1990 Sb. otevřená) obrátit se na obecné soudy se žalobami na ochranu dotčených majetkových práv; zákony demokratického státu by poškozené osobě přiznávaly méně práv než zákony státu nedemokratického. Uplatněný názor pokládá dovolatel za rozporný s právem vlastníků na spravedlivou ochranu, jež vede k porušení jejich rovnosti před zákonem.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - jde-li o rozsudek v ustanovení § 237 o.s.ř. připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s otázkou, jaké důsledky pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb. ), a to proto, že ji odvolací soud - jak bude doloženo - posoudil nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, a dalších) vysloven názor (na který též odkazoval odvolací soud), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplýval z všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.

Tím se vymezuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a restituční skutkovou podstatu (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.

Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny.

Aby mohl být restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z přihlédnutí k němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané věci šlo), aniž se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné, aby pro posuzovaný právní vztah měl povahu předpisu (ve vztahu k úpravě obecné) speciálního. To předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně té, jež se pojí s vymezením restituční skutkové podstaty.

Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval, je proto okolnost, že nemovitý majetek (určení vlastnictví k němuž se žalobce domáhá) není v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden, významná (ve prospěch toho, že se s úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do dotčených právních poměrů tento zákon vůbec dopadá.

Konstrukce restituční skutkové podstaty , jež je součástí vymezení celkového restitučního charakteru zákona č. 298/1990 Sb., vychází - jak uvedeno shora z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Existenci této restituční skutkové podstaty však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.

Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze (viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci téhož soudu a téhož žalobce ze dne 31.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, uveřejněný pod č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura)

Opačný názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, proto neobstojí, a dovolací důvod, který v opozici k němu dovolatel založil, byl tím uplatněn právem.

Odvolací soud se proto v dalším stadiu řízení soustředí na posouzení otázky, zda vlastnictví dotčených nemovitostí na stát v režimu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, platně přešlo, či nikoli, jak v žalobě tvrdí žalobce.

Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Poznamenává se, že k věcně příbuznému sporu mezi týmiž účastníky se Nejvyšší soud vyslovil v minulosti již vícekrát, kupř. v rozhodnutí ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu