20 Cdo 2133/2001
Datum rozhodnutí: 26.02.2002
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 322 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 322 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2133/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné J. E., zastoupené advokátem, za účasti manžela povinné R. E., pro 54.000,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. E 2149/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2001, č.j. 7 Co 1237/2001-20, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 7. 2001, č.j. 7 Co 1237/2001-20, potvrdil usnesení ze dne 25. 4. 2001, č.j. E 2149/2000-14, kterým Okresní soud v Písku zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí postihující věci, které byly dne 3. 1. 2001 zahrnuty do soupisu movitých věcí, a to sedací soupravu, barevný televizor Grundig, nástěnné hodiny, prádelník, skříň a noční stolky, a rozhodl, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že podmínky zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), nejsou splněny; uvedené věci, přestože tvoří obvyklé vybavení domácnosti, totiž nejsou těmi, které povinná nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny (§ 322 odst. 1, 2 písm. a/ o.s.ř.).

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Odvolacímu soudu oponuje tím, že věci, ohledně nichž navrhla zastavení exekuce, skutečně nezbytně potřebuje k uspokojování potřeb svých a své rodiny; televizor - argumentuje povinná - jako její jediný prostředek bezdrátové komunikace s vnějším světem, je nutný proto, že jeho prostřednictvím jsou podávána závažná sdělení týkající se bezpečnosti a života , ostatní věci pak užívá každodenně ke svému životu a životu své rodiny (na sedací soupravě spí, v prádelníku má uloženo prádlo atd.). Z uvedených důvodů požaduje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný v písemném vyjádření požadoval dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání podala povinná zastoupena advokátem včas (§ 240 odst. 1, § 241 o.s.ř.) - nejdříve posuzoval jeho přípustnost.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí soudu prvního stupně, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., na něž dovolatelka výslovně odkazuje.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2 o.s.ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).

Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je možné zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat jen s otázkou, zda - přestože tvoří obvyklé vybavení domácnosti, které povinná běžně užívá - lze exekucí postižené věci kvalifikovat jako ty, které povinná nezbytně k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nepotřebuje (§ 322 odst. 1 o.s.ř.).

Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud posuzována nebyla, je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d/ a odst. 2 o.s.ř. přípustné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z obsahu spisu vyplývá, že po nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Písku ze dne 7. 7. 2000, sp. zn. 2 Ro 336/2000) prodejem movitých věcí povinné usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 5. 12. 2000, č.j. E 2149/2000-5, zahrnul vykonavatel dne 3. 1. 2001 do soupisu věcí, které by mohly být prodány, sedací soupravu (pohovku a dvě křesla), barevnou televizi Grundig, nástěnné hodiny v dřevě, prádelník, skříň a dva noční stolky (položky č. 1 až 6 protokolu o soupisu movitých věcí).

Podle ustanovení § 322 odst. 1 o.s.ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Podle ustanovení § 322 odst. 2 o.s.ř. jsou takto z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména běžné oděvní součásti a obvyklé vybavení domácnosti (písm. a/), snubní prsten a jiné předměty podobné povahy (písm. b/), zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě (písm. c/), a hotové peníze do částky 1.000,- Kč (písm. d/). Je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna (§ 322 odst. 3 o.s.ř.). Podle ustanovení § 322 odst. 4 o.s.ř. platí ustanovení odstavců 1 a 3 též na věci, jejichž je povinný spoluvlastníkem.

Ustanovení § 268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přikazuje zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a § 322 vyloučeny.

Základním hlediskem pro určení toho, zda věci zahrnuté do soupisu mohou být prodány v dražbě, je jejich nezbytnost při uspokojování hmotných potřeb povinné a její rodiny; ve vztahu ke konkrétním poměrům povinné platí, že výkonem rozhodnutí nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování základních životních potřeb povinné a její rodiny. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že účelem výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí je získat peněžní prostředky k uspokojení pohledávky oprávněného. Skutečnost, že věci - se zřetelem k současné ekonomické úrovni - tvoří obvyklé vybavení domácnosti (jako je tomu v případě barevného televizoru a ostatních věcí, ohledně kterých povinná navrhla zastavení výkonu rozhodnutí), ještě neznamená (jak správně zavřel odvolací soud), že jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny. Půjde-li tedy o věc pro povinnou a její rodinu nezbytnou, pak nepodléhá výkonu rozhodnutí bez ohledu na to, zda ji lze zařadit mezi obvyklé vybavení domácnosti či nikoliv. Naopak zase platí, že půjde-li o věc, která není pro uspokojování hmotných potřeb povinné a její rodiny nezbytná, může být postižena výkonem rozhodnutí, i když tvoří obvyklé vybavení domácnosti. Okolnost, že povinná (spolu s členy své rodiny) věci postižené výkonem rozhodnutí každodenně užívá k účelu, pro který jsou určeny, popřípadě k jiným účelům, není sama o sobě rozhodná a nevylučuje potřebnost při uspokojování hmotných potřeb ve smyslu § 322 odst. 1 o.s.ř. kvalifikovat jako nikoliv nezbytnou. Kritérium nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ - jak bylo řečeno výše - v úvaze, zda lze po povinné požadovat, aby při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny se bez uvedených věcí obešla.

Protože odvolací soud při rozhodování vycházel z výše uvedeného, je jeho právní posouzení správné a argumenty uplatněné v dovolání neobstojí. Jelikož vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., ke kterým dovolací soud (je-li dovolání přípustné) přihlédne z úřední povinnosti, ze spisu nevyplývají a jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), řízení rovněž netrpí (pokud dovolatelka ohlásila i důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nelze mu přiřadit žádnou konkrétní výtku v dovolání obsaženou), Nejvyšší soud - bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 254 odst. 1 o.s.ř. Oprávněnému přísluší náhrada nákladů jen za podmínky, že vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva; o takové náklady v daném případě nejde, neboť vyjádření k dovolání se svým obsahem netýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení určující.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2002

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu