20 Cdo 2131/2007
Datum rozhodnutí: 27.05.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2131/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce P. Ch., proti žalované T. I. L. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 48/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského osudu v Ostravě z 20.12.2006, č.j. 8 Co 544/2006-94, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 20.12.2006, č.j. 8 Co 544/2006-94, a rozsudek Okresního soudu v Opavě z 29.3.2006, č.j. 13 C 48/2005-66, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 29.3.2006, č.j. 13 C 48/2005-66, jímž okresní soud vyhověl excindační žalobě odůvodněné tvrzením, že tam uvedené movité věci nejsou ve vlastnictví povinného, nýbrž žalobce, který je od povinného nabyl na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle § 553 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ). Odvolací soud uzavřel, že smlouvy uzavřené za účelem zajištění dvou pohledávek žalobce za povinným (ze dvou smluv o půjčkách v částkách po 30.000,- Kč) mají veškeré náležitosti, které vyžaduje ustanovení § 553 obč. zák., jsou zcela určité a je zde zcela zřejmý projev vůle obou účastníků smluv, a že smlouvy jsou platné rovněž s ohledem na ust. § 35 a násl. obč. zák. S odvolací námitkou žalované, že žalobce vlastnické právo k převáděným věcem nenabyl, jelikož nedošlo k faktickému převzetí věcí, jak to vyžaduje ustanovení § 133 odst. obč. zák., se odvolací soud vypořádal závěrem, že tato námitka je nedůvodná, protože zároveň se smlouvou o zajišťovacím převodu práva byla sjednána smlouva o výpůjčce věcí, na jejímž základě mohl věci držet a užívat i nadále povinný.

V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm byla řešena otázka, zda lze vlastnické právo k movitým věcem nabýt na základě zajišťovacího institutu smlouvy o zajišťovacím převodu práva ) žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o platnosti smluv podle § 553 obč. zák.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. o.s.ř.), daný tím, že otázka platnosti smluv o zajišťovacím převodu práva je v něm řešena v rozporu se současnou judikaturou.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o platnosti smluv podle § 553 obč. zák.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (v souzené věci práva hmotného), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).



Dovolání je důvodné.

Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz pátý odstavec čtvrté strany rozsudku na č.l. 97) omezil pouze na kusé zhodnocení, že smlouvy o zajišťovacím převodu práva mají veškeré náležitosti vyžadované ustanoveními § 553 a § 35 a následujících obč. zák. , přitom však samotné znění ustanovení § 553 předepisuje (v druhém odstavci) náležitost jedinou, a to písemnou formu smlouvy.

Ve svém rozhodnutí z 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, zaujal Nejvyšší soud názor, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.), protože vyvolává nejistotu o obsahu práv a povinností účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku uspokojit zajištěnou pohledávku a to nejistotu, která - vzhledem k tomu, že o následcích takového porušení smlouvy mlčí nejen smlouva, nýbrž i zákon - nemůže být rozptýlena výkladem. Přitom je podle Nejvyššího soudu společensky nežádoucí, aby ode dne, kdy se dlužník ocitne v prodlení se řádným nebo včasným splněním pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva, nebylo možné zodpovědět pro daný právní vztah otázky, zda

1) dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou pohledávku) s účinky splnění rozvazovací podmínky (s účinky automatického navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky,

2) to, že se věřitel stal nepodmíněným vlastníkem na něj převedeného majetku, má nějaký vliv na existenci zajištěné pohledávky.

3) věřitel může majetek na něj převedený dále zpeněžit,

4) věřitel si může majetek na něj převedený trvale ponechat,

5) věřitel může majetek na něj převedený dále převést, aniž by změna vlastnictví měla za následek zánik zajištěné pohledávky (srov. § 524 a násl. obč. zák. ve spojení s otázkou, zda postoupení zajištěné pohledávky vede ve smyslu § 524 odst. 2 obč. zák. ke změně vlastnictví majetku, který postupitel nabyl zajišťovacím převodem práva).

Ujednání ve smlouvách (viz přílohy A a B u č.l. 15) pod bodem III., že neuhradí-li dlužník (povinný) věřiteli (žalobci) dluh včas, zůstává věřiteli převedené vlastnické právo k movitým věcem (bod 2.) a že uspokojí-li dlužník pohledávku věřitele včas, vlastnické právo k movitým věcem se mu dnem úhrady dluhu obnovuje (bod 3.), však odpověď na výše formulované otázky nedávají.

Dále pak Nejvyšší soud v uvedeném judikátu dovodil, že sankcí absolutní neplatnosti (tentokrát dle § 39 obč. zák.) bude stiženo takové ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Pojímáno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě (srov. k tomu § 169 písm. e/ obč. zák. a v judikatuře i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na soudu prvního stupně tedy bude, aby je-li (byť z jiného důvodu) namítána neplatnost smluv podle § 553 obč. zák. tyto smlouvy v jejich bodu III., 2. hodnotil i z hlediska posléze uvedeného ustanovení § 39 obč. zák.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje také na názor zaujatý v uvedeném judikátu, jak by měla vypadat smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva pro případ dlužníkova prodlení s úhradou zajištěné pohledávky. Zde Nejvyšší soud dovodil, že zajišťovací převod lze kromě ujednání o oprávnění věřitele ke zpeněžení majetku dlužníka sjednat i formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Smlouvy uzavřené v souzené věci bude tedy třeba posoudit i z hlediska, zda vůbec obsahují výše uvedená ujednání.

Dospěl-li odvolací soud při posuzování platnosti smluv o zajišťovacím převodu práva k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudek není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu