20 Cdo 2116/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 58 odst. 1 o. s. ř., § 30 předpisu č. 216/1994Sb., § 2 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb.




20 Cdo 2116/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Home Credit a.s. , se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, okres Brno-město, identifikační číslo osoby 269 78 636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinné H. L. , zastoupené opatrovnicí Vlastou Sochovou, bytem v Karviné-Novém Městě, Dvořákova 1631/12, právně zastoupené Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou se sídlem v Karviné-Fryštátě, Svatováclavská 31/1, pro 13,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 Nc 1272/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 10 Co 370/2008 - 52, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta se sídlem v Brně, Havlíčkova 13.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 1. 2. 2008, č. j. 50 Nc 1272/2006 - 31, rozhodl, že v přerušeném řízení vedeném pod sp. zn. 50 Nc 1272/2006 bude pokračováno (výrok I.), a dále zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci byla exekuce nařízena usnesením téhož soudu ze dne 2. 10. 2006, č. j. 50 Nc 1272/2006 - 3, na základě vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem dne 9. 2. 2006 pod sp. zn. sp. zn. H/2005/11394, že odvolání povinné proti tomuto usnesení bylo třeba posoudit i jako návrh na zastavení exekuce, a to z důvodu, že povinná v průběhu rozhodčího řízení neměla způsobilost být účastníkem nalézacího řízení a že nebyla řádně zastoupena. V souladu s pokynem Krajského soudu v Ostravě okresní soud usnesením ze dne 13. 11. 2007, č. j. 50 Nc 1272/2006 - 27, exekuční řízení přerušil a povinné, resp. její opatrovnici, v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. uložil, aby ve lhůtě do 30ti dnů ode dne jeho doručení podala u příslušného soudu návrh na zrušení exekučního titulu; toto usnesení bylo opatrovnici povinné doručeno dne 28. 11. 2007 a povinné dne 29. 11. 2007. S odkazem na § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. dále konstatoval, že nepodala-li povinná, resp. její opatrovnice, v zákonem stanovené lhůtě u věcně a místně příslušného soudu návrh na zrušení exekučního titulu, nemůže být dán důvod k zastavení nařízené exekuce ani ze zvláštního důvodu zakotveného v zákoně o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ; stejně tak není dán ani žádný z důvodů pro zastavení exekuce uvedených v § 268 odst. 1 o. s. ř.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2008, č. j. 10 Co 370/2008 - 52, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce) potvrdil a odvolání povinné proti výroku I., jímž bylo rozhodnuto o pokračování v exekučním řízení, odmítl. Konstatoval, že okresní soud postupoval v souladu s § 35 zákona č. 216/1994 Sb., že povinná, zastoupená opatrovnicí byla řádně poučena, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu musí podat u příslušného soudu, a pokud povinná, resp. její opatrovnice, podala návrh přímo u rozhodce, pak nepostupovala v souladu s poučením soudu, a tudíž nezbylo, než návrh povinné na zastavení exekuce zamítnout; jiné důvody pro zastavení exekuce, jak vyplývají z § 268 o. s. ř. nebyly prokázány. Ostatní odvolací námitky posoudil jako právně nerozhodné s tím, že tvrzení o úhradě pohledávky mimo exekuci může být posouzeno toliko v dalším řízení o případném zastavení exekuce.

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda byla zachována lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Uvedla, že její opatrovnice skutečně takovýto návrh podala, tento byl sepsán v AK, kterou tehdy opatrovnice povinné navštívila, kdy však byl touto kanceláří podán k samotnému rozhodci . Návrh tedy nebyl doručen ani Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ani Okresnímu soudu v Karviné, dovolatelka se však domnívá, že lhůta měla být považována za zachovanou, neboť byl podán včas . Má za to, že soud měl analogicky postupovat podle § 42 odst. 2 o. s. ř., že rozhodce měl postoupit věc věcně a místně příslušnému soudu a že lhůta byla zachována již tím, že podání bylo včas učiněno u rozhodce. Soudy obou stupňů však podle ní vyložily otázku zachování lhůty rigidně, formalisticky a úzce , a pokud měly pochybnosti o jejím dodržení, měly se vyslovit pro její zachování . Dále namítá, že i kdyby lhůta zachována nebyla, bylo na místě prominutí jejího zmeškání, neboť ani povinná ani její opatrovnice uvedený postup nezapříčinily ( viz žádost samotné opatrovnice povinné nazvaná prominutí zmeškání lhůty ). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadených částech zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu přípustné.

Povinná sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. uvedla, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Namítá-li dovolatelka, že rozhodce měl jí podaný návrh na zrušení rozhodčího nálezu postoupit příslušnému soudu (a že lhůta k podání žaloby by tak byla zachována), pak je třeba poukázat na to, že z žádného zákonného ustanovení nelze takovou povinnost rozhodce dovodit. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, sice v § 30 stanoví, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu , již ze samotné dikce toho ustanovení i jeho systematického zařazení v části třetí, upravující průběh rozhodčího řízení (včetně vydání rozhodnutí), je však nepochybné, že dopadá pouze na průběh rozhodčího řízení; nelze z něj však dovozovat jakékoli povinnosti rozhodců mimo rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení přitom není zahájeno doručením jakéhokoli podání rozhodci (tedy např. žaloby na zrušení rozhodčího nálezu), nýbrž pouze doručením žaloby, jíž se zahajuje majetkový spor mezi stranami rozhodčí smlouvy, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí (k tomu srov. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.).

Námitka, že soud měl povinné zmeškání lhůty prominout, je nedůvodná, neboť zmeškání lhůty lze v souladu s § 58 odst. 1 o. s. ř. prominout s tím, že návrh na prominutí zmeškání lhůty je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky, a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Z obsahu exekučního spisu se však podává, že povinná se o skutečnosti, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu byla podána nikoli u příslušného soudu, nýbrž přímo u rozhodce, který jej vydal, dozvěděla koncem ledna, resp. nejpozději počátkem února 2008 (viz. protokol na čl. 43 spisu), žádost o prominutí zmeškání lhůty však byla Okresnímu soudu v Karviné doručena až dne 20. 3. 2008, přičemž s ní zmeškaný úkon ani nebyl spojen (dovolatelka ani netvrdila, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu dodatečně u příslušného soudu podala).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání povinné proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč [odměna určená podle § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b), 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce oprávněné doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží oprávněné vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 260,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.560,- Kč je povinná povinna zaplatit k rukám advokáta, který oprávněnou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu