20 Cdo 2114/2009
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 2114/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné obce Psáry se sídlem Pražská 137, identifikační číslo osoby 241580, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti povinnému JUDr. V. P. , pro částku 2.310,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 581/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. 2. 2008, č. j. 22 Co 416/2007-15, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.050,- Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Kadlece.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení z 29. 5. 2006, č. j. 14 Nc 581/2006-5, jímž obvodní soud nařídil exekuci. S odvolací námitkou povinného, že obecně závazná vyhláška č. 16/04, o poplatku za odvoz odpadků, účinná dnem 18. 5. 2004 (podle níž měl být poplatek za část rozhodného období stanoven částkami nižšími než ve vykonávaných platebních výměrech, vydaných na základě zrušené vyhlášky předchozí) byla v průběhu května 2006 orgány Ministerstva vnitra posouzena jako protiústavní a určena ke zrušení, se městský soud s odkazem na ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 vypořádal závěrem, že tato skutečnost není rozhodná pro nařízení exekuce.

V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem a šlo o řešení otázky v judikatuře dosud neřešené ) povinný ohlašuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že návrh na nařízení exekuce podle § 35 exekučního řádu je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku. K tomu, aby mohly nastoupit následky chtěného, tedy projevení vůle, je podle jeho názoru třeba, aby takový právní úkon byl i schválen příslušným orgánem obce. Rada obce Psáry však byla zřízena až po volbách na podzim roku 2006, tedy dávno po podání návrhu na nařízení exekuce. V takovémto případě by byl právní úkon obce platný jen tehdy, byl-li by schválen zastupitelstvem obce v souladu s ustanovením § 84 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení. Z návrhu však není patrno, kdo tento dokument za obec podepsal, neboť na opisu návrhu zaslaném povinnému podpis chybí. Podle jeho názoru zde tedy chybí skutečná vůle obce, čímž nastala situace, kdy podání návrhu jako právního úkonu je podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o obcích úkonem od počátku absolutně neplatným, kdy neplatnost nemůže být zhojena ani dodatečným schválením. Touto neplatností se však žádný z obou soudů nezabýval; ačkoli řízení mělo být pro takový neodstranitelný nedostatek návrhu podle jeho názoru zastaveno

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, tedy při aplikaci ustanovení § 44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Předně vada návrhu je tvrzena teprve v dovolání, tedy jako ve smyslu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustné novum (odvolání na č. l. 8 je odůvodněno výhradně argumenty jinými), kromě toho ovšem tato námitka nemá oporu ve spise. Návrh na nařízení exekuce (jenž navíc není, jak se nesprávně domnívá dovolatel, právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., nýbrž úkonem procesním podle § 261 o. s. ř.) byl totiž podán advokátem oprávněné a byl opatřen jeho podpisem a otiskem razítka advokátní kanceláře (č. l. 1). Plná moc, jíž byl vztah zastoupení osvědčen, je přitom podepsána jak advokátem, tak starostou Ing. J. J. jakožto statutárním orgánem obce.

Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 750,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 2., § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu