20 Cdo 2114/2000
Datum rozhodnutí: 30.05.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 1 písm. b/ písm. odst. 1 b/) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2114/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. b. h. K., příspěvkové organizace, proti žalovaným 1) A. R., 2) V. R., a 3) L. J., o zaplacení částky 436.623,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 242/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2000, č. j. 18 Co 635/99 - 641, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. března 1999, č. j. 6 C 242/94 - 432, ve znění doplňujícího usnesení ze dne ze dne 26. května 1999, č. j. 6 C 242/94 - 450, uložil žalovaným, aby každý jednou třetinou zaplatili žalobkyni částku 719.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku) a dále je zavázal, aby ve stejném poměru zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 60.645,- Kč (bod II. výroku) a státu částku 8.434,-Kč (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je po právu, jelikož žalovaným byla v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, vydána nemovitost, jejíž cena v době převzetí podstatně převyšovala její původní cenu. Ze znaleckého posudku ing. V. B. vyplynulo, že rozdíl mezi původní cenou věci a cenou v době převzetí činil 719.300,- Kč, proto bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni uvedenou částku rovným dílem.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 18 Co 635/99 - 641, připustil zpětvzetí žaloby co do částky 282.677,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil (první výrok) a v napadeném vyhovujícím výroku v části, kterou byli žalovaní zavázání zaplatil žalobkyni každý jednou třetinou částku 436.623,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Dále žalovaným uložil, aby ve stejném poměru zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 60.645,-Kč a státu částku 4.217,-Kč (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že odvolání je důvodné pouze zčásti, s tím, že podle revizního znaleckého posudku byla vydávaná nemovitost zhodnocena o částku 436.623,- Kč. Uzavřel dále, že na stanovení ceny nemovitosti v okamžiku jejího převzetí žalovanými nemůže mít vliv okolnost, že provedené stavební úpravy, jež zhodnocují její cenu, nejsou podloženy příslušnými správními rozhodnutími. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, jelikož osobou povinnou k vydání nemovitosti mělo být město K. a nikoli ona. Potud odkázal (ve spojení s faktem, že žalovaní požádali o vydání nemovitostí před účinností zákona č. 172/1991 Sb.) na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku, jimiž jim byly uloženy shora specifikované platební povinnosti) podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Dle názoru dovolatelů trpí rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož nedošlo k dostatečnému ověření subjektivity žalobkyně a nebylo prokázáno, že by tato právní subjektivitu měla. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně rovněž vychází z nesprávně vyhotovených znaleckých posudků a dále z nezjištěné a nezjišťované otázky právního nástupnictví na straně žalobkyně. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl v napadeném výroku o věci samé (ohledně částky 436.623,- Kč) rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 29. března 1999 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci.) Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti nepodali (odstavec 2).

Dovoláním rovněž výslovně napadené výroky o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok), ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, takže přípustnost dovolání proti nim je nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. však v části věty za středníkem přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení o nákladech řízení výslovně vylučuje a ustanovení § 239 o. s. ř. nelze užít již proto, že usnesení o nákladech řízení není usnesením odvolacího soudu ve věci samé.

Zbývá posoudit (pro všechny dovoláním napadené výroky) podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

K vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti a jejich existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu; jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli.

Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.

Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost právnické osoby mít práva a povinnosti upravuje ustanovení § 18 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), jenž stanoví, že způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby (§ 18 odst. 1 obč. zák.). Právnickými osobami jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon (§ 18 odst. 2 obč. zák.). Právnické osoby pak v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 obč. zák. vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně je rozpočtovou organizací zřízenou městem K. s účinností od 1. ledna 1992. Dovolatelé pak vlastní existenci žalobkyně jako právnické osoby nezpochybňují a netvrdí ani její zánik; jejich námitky ve skutečnosti směřují nikoli proti způsobilosti žalobkyně být účastníkem uvedeného řízení, nýbrž proti závěru, že v posuzovaném případě byla žalobkyně osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 31. března 1998, č. j. 20 Cdo 382/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 107, ročník 1998, stejně jako v dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení (proto, že ve sporu není věcně legitimována není nositelkou práva nebo povinnosti, o které v řízení jde), není způsobilé založit zmatečnostní vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Od tohoto závěru nevidí důvod se odchýlit ani v projednávaném případě.

Uvedené ústí v závěr, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl (§ 243b odst. 4 a 5 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2002

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu