20 Cdo 2103/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2103/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. Č., proti žalovanému J. M., o zaplacení částky 331.847,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 268/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1999, č.j. 53 Co 12/99, 15/99-63, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1999, č.j. 53 Co 12/99, 15/99-63, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. prosince 1997, č.j. 26 C 268/96-46, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 331.847,60 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a na náhradě nákladů řízení částku 17.870,-Kč a 13.276,-Kč (bod II.výroku).

Městský soud v Praze pak ve výroku označeným usnesením zastavil - odkazuje na § 43 odst. 2, § 205 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.") - řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když uzavřel, že odvolání neurčitého rozsahu odvolatel ani přes výzvu soudu (usnesením ze dne 3. dubna 1998, doručeným jeho zástupci 27. srpna 1998) v určené lhůtě nedoplnil a neodůvodnil je ani do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítaje především, že postup odvolacího soudu je v rozporu s obvyklou rozhodovací praxí soudů, jelikož je-li z odvolání jasné, který rozsudek se napadá a čeho se odvolatel domáhá, nemůže mít neuvedení odvolacích důvodů za následek zastavení odvolacího řízení dle § 43 odst. 2 o. s. ř. (potud odkázal i na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. 1 Cz 138/79, uveřejněný ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 763). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval včasností dovolání.

Jak se podává ze spisu, usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci 15. dubna 1999 (srov. doručenky u č.l. 64 p.v.), přičemž dovolání, datované 20. dubna 1999 (srov. č.l. 65-67), došlo soudu prvního stupně 24. května 1999. Otisk podacího razítka soudu na dovolání (srov. č.l. 65) neobsahuje poznámku podáno osobně" (kterou soudu u podání odevzdaných mu osobně předepisuje učinit ustanovení § 127 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. března 1998, č.j. 1100/98-00D, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, uveřejněné v částce 2, ročníku 1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, pod č. 8, ve znění účinném v rozhodné době), naopak je zde poznamenáno obálka"; ta ovšem u podání (v rozporu s cit. ustanovením kancelářského řádu) není připojena a podle úředního záznamu ze dne 25. ledna 2000 (srov. č.l. 67 p.v.) nebyla ani dohledána. Zástupce dovolatele pak soudu 30. května 2000 (srov. podání č.l. 76-77) sdělil, že doklad o odeslání dovolání nemá, že však je přesvědčen, že bylo podáno v pořádku, neboť takováto podání byla zpravidla doručována osobně do podatelny příslušného soudu. Vadný postup soudu prvního stupně při rozdělování pošty ovšem brání spolehlivému závěru o tom, kdy a jak byl procesní úkon (dovolání) učiněn. Pochybnosti v uvedeném směru neodstraňuje ani vyjádření zástupce dovolatele, takže Nejvyšší soud má dovolání - v intencích § 240 odst. 1 o. s. ř. - za včasné (na uvedeném základě nemůže uzavřít, že je opožděné).

Dovolání je též přípustné (podle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) a je i důvodné.

Dovolatel - ač zastoupen advokátem - nepodřadil dovolací argumenty výslovně žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce (tvrzením, že odvolací soud postupoval vadně, neboť neuvedení odvolacích důvodů nemůže mít za následek zastavení odvolacího řízení), však jimi vystihuje především dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu, a čeho se odvolatel domáhá.

Usnesením ze dne 3. dubna 1998, č.j. 26 C 268/96-57, doručeným zástupci žalovaného 27. srpna 1998 (srov. doručenku u č.l. 53 p.v.), soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby odvolání doplnil ve smyslu ustanovení § 205 občanského soudního řádu", s tím, že zejména je třeba uvést, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, to jest proti kterým výrokům směřuje, v čem je spatřována jeho nesprávnost, zda a jaké důvody odvolatel navrhuje (provést) a jaký je jeho návrh formulace rozhodnutí odvolacího soudu". Ze spisu přitom plyne, že žalovaný v odvolání (č.l. 50-51) výslovně uvedl, že je podává proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. prosince 1997, č.j. (správně sp. zn.) 26 C 268/96, kterým se ukládá žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 331.847,60 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 17.870,-Kč a soudní poplatek ve výši 13.276,-Kč". Z takto formulovaného - byť neodůvodněného - odvolání je zjevné, které rozhodnutí (označený rozsudek) a v jakém rozsahu (ve všech výrocích) odvolatel napadá.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, odůvodnil závěr, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. § 212 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Od závěrů formulovaných v cit. rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci.

Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neprojednatelnosti odvolání správný není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Dalšími námitkami dovolatele (že ve věci není pasívně věcně legitimován a že obvodní soud není věcně příslušný k projednání věci v prvním stupni), se zřetelem k povaze napadeného rozhodnutí ostatně pro výsledek dovolacího řízení bezcennými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se Nejvyšší soud již nezabýval.

Právní názor dovolacího soudu o tom, že odvolání lze věcně přezkoumat, je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová