20 Cdo 2095/2010
Datum rozhodnutí: 28.07.2010
Dotčené předpisy: § 121 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.03.2000, § 151a odst. 1 obč. zák., § 517 odst. 1,2 obč. zák., § 1 předpisu č. 142/1994Sb., § 337c odst. 4 o. s. ř.




20 Cdo 2095/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 452 72 956, adresa pro doručování: Česká pojišťovna a.s., Referát právní - regresy (Brno), Rašínova 7, Brno, proti povinné Ing. O. S ., zastoupené opatrovníkem Pavlem Dandou, vyšším soudním úředníkem Obvodního soudu pro Prahu 10, za účasti přihlášeného zástavního věřitele Ing. M. L ., zastoupeného JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, pro 408.920,- Kč, o rozvrhu rozdělované podstaty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7555/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 16 Co 533/2006 - 104, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 16 Co 533/2006 - 104, se ve výroku, jímž usnesení soudu prvního stupně bylo změněno, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. 3. 2006, č. j. 19 Nc 7555/2002 - 81, zamítl námitky zástavního věřitele Ing. M. L. proti výši odměny soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka, Exekutorský úřad Praha 2, vyčíslené v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 10. 2004, č. j. 071 EX 360/02-58/Pa, v částce 93.900,- Kč (výrok I.) a proti uspokojení pohledávky oprávněné České pojišťovny a.s. v 1. pořadí ve 3. skupině (výrok II.), a dále rozhodl, že rozdělovaná podstata 626.000,- Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojují pohledávky v tomto pořadí a výši: 1. pohledávka soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka, Exekutorský úřad Praha 2, na nákladech exekuce ve výši 140.751,50 Kč k hotovému zaplacení, 2. vymáhaná pohledávka oprávněného České pojišťovny, a.s. ve výši 408.920,- Kč k hotovému zaplacení, a 3. částečně pohledávka Ing. M. L. ve výši 76.328,50 Kč k hotovému zaplacení (výrok III.). Uvedené námitky zástavního věřitele neshledal soud důvodnými, neboť soudní exekutor je zákonem pověřen k výkonu veřejné moci na úseku exekuce, a proto lze náklady exekuce analogicky považovat jako náklady státu, jejichž uspokojení je zařazeno do první skupiny ; protože zástavní věřitel není účastníkem exekučního řízení, není oprávněn vznášet námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Vzhledem k tomu, že účastnice řízení (oprávněná a povinná) proti němu žádné námitky nevznesly, nabyl příkaz právní moci a je vykonatelný. V první skupině podle § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto uspokojil pohledávku soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 140.751,50 Kč podle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 10. 2004, č. j. 071 EX 360/02-58/Pa, který nabyl právní moci dne 25. 2. 2005. Pohledávku oprávněné, přiznanou vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 63 T 2/2000, zařadil do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uspokojil ji v 1. pořadí v plné výši 408.920,- Kč. Ohledně pohledávky přihlášené zástavním věřitelem k rozvrhovému jednání (v celkové výši 1.935.250,- Kč) obvodní soud dovodil, že notářským zápisem, sepsaným notářkou JUDr. Humpolcovou dne 13. 5. 1999 pod N 580/99, NZ 572/99, nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce částky 260.000,- Kč mezi Ing. M. L. jako věřitelem a povinnou jako dlužníkem, na jejímž podkladě mělo být zřízeno smluvní zástavní právo k nemovitosti povinné k zajištění pohledávky věřitele (jež byla předmětem dražby), neboť v 1. odstavci zápisu je uvedeno, že Ing. M. L. předá povinné do 10 dnů od uzavření smlouvy (formou not. zápisu) částku 260.000,- Kč proti předložení výpisu z katastru nemovitostí s vyznačenou plombou . Protože vznik smlouvy o půjčce vyžaduje nejen dohodu stran, ale i odevzdání předmětu půjčky, posoudil soud označenou smlouvu jako smlouvu o smlouvě budoucí (uzavření jiné smlouvy o půjčce věřitel netvrdil ani prokázal). Dospěl proto k závěru, že Ing. M. L. přihlásil k rozvrhovému jednání pohledávku přiznanou mu na základě označené smlouvy o půjčce platebním rozkazem téhož soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 13 C 175/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2002, kterým povinné byla uložena povinnost zaplatit věřiteli 240.000,- Kč s 10 % úrokem měsíčně od 14. 8. 1999 do zaplacení a náklady řízení ve výši 44.850,- Kč, jímž však nebylo rozhodnuto, že se jedná o pohledávku zajištěnou zástavním právem. Z tohoto důvodu pohledávku Ing. M. L. zařadil do 6. skupiny podle § 337c odst. 1 písm. f) o. s. ř. a v souladu s § 337c odst. 4 o. s. ř. uspokojil nejdříve částečně její příslušenství (náklady řízení ve výši 44.850,- Kč a část úroků z prodlení mladších 3 let ve výši 31.478.50 Kč); tím byla rozdělovaná podstata vyčerpána.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2007, č. j. 16 Co 533/2006 - 104, usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o námitce Ing. M. L. proti výši nákladů exekuce potvrdil a ve výrocích II. a III. je změnil tak, že rozdělovaná podstata 626.000,- Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojuje pohledávka Ing. M. L. ve výši 626.000,- Kč k hotovému zaplacení. Odvolací soud po zopakovaní důkazů vzal na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázané, že přihlášená pohledávka Ing. M. L. je pohledávkou zajištěnou zástavním právem. Smlouva o půjčce je sice smlouvou reálnou, k jejímuž uzavření je nutné odevzdání předmětu půjčky (§ 657 obč. zák.), jak soud prvního stupně správně dovodil, rozhodující však je, že ze smlouvy o půjčce i ze smlouvy o zřízení zástavního práva je zřejmé, že vznik tohoto práva byl pro věřitele vázán právě na uzavření půjčky; zástavní právo bylo totiž v rozhodné době (a rovněž i nyní) možno zřídit i k zajištění závazku, který vznikne až v budoucnu. Pohledávku zástavního věřitele proto zařadil do třetí skupiny, přičemž její pořadí je dáno vznikem zástavního práva, tedy dnem 14. 5. 1999. Pokud se týká námitky zástavního věřitele proti výši pohledávky soudního exekutora, městský soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že námitky proti exekučnímu příkazu mohou podat pouze oprávněný a povinný.

Dále dovodil, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce nenáleží do první skupiny, neboť se nejedná o pohledávku státu, když pouze skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§ 28 exekučního řádu), z nákladů exekuce náklady řízení vzniklé státu nečiní, a proto se uspokojí ve 3. skupině ve stejném pořadí jako pohledávka oprávněné. Všechny tři pohledávky, které mají být při rozdělení podstaty uspokojeny, tak patří do třetí skupiny [§ 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.], pohledávka oprávněné i soudního exekutora přitom mají stejné pořadí, dané dnem 17. 10. 2002, kdy došel soudu návrh na nařízení exekuce. V exekučním řízení však již nelze zkoumat, zda úroky k pohledávce, zajištěné zástavním právem, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy či nikoli, neboť zástavní právo se ze zákona vztahuje i na příslušenství pohledávky (§ 151a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době, nyní § 155 odst. 1 obč. zák.) a úroky jako příslušenství pohledávky za dobu posledních tří let před rozvrhovým jednáním se uspokojují v pořadí jistiny, a nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se před jistinou (§ 337c odst. 4 o. s. ř.). Jestliže v dané věci úroky pohledávky zástavního věřitele ve výši 10 % měsíčně z částky 240.000,- Kč za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním činí částku 864.000,- Kč, pak celá rozdělovaná podstata tím byla vyčerpána, takže na pohledávky oprávněné a soudního exekutora z ní již nezbyla žádná částka.

Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že pohledávka zástavního věřitele vyplývající ze smlouvy o půjčce sepsané formou notářského zápisu je tvořena jednak částkou 260.000,- Kč (správně částkou 240.000,- Kč) z titulu nevrácené půjčky a dále částkou 864.000,- Kč z titulu nezaplacených smluvených úroků z prodlení kapitalizovaných za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním. Namítá, že tento názor (pokud se jedná o smluvené úroky z prodlení) je v rozporu s § 517 odst. 2 a § 151a odst. 1 obč. zák., neboť i když se zástavní právo ze zákona vztahuje i na příslušenství pohledávky, nelze za ně v občanskoprávních vztazích považovat smluvené úroky z prodlení, jelikož podle § 517 odst. 2 obč. zák., který má kogentní povahu, výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1117/2003). Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu do doby jeho rozhodnutí a aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí .

Zástavní věřitel Ing. M. L. se ve svém písemném vyjádření k dovolání oprávněné ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud zamítl jak podané dovolání, tak návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, a že proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 121 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2000, příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

Podle § 151a odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2000, zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle § 517 odst. 1, věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatků z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27. 4. 2005, výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.

Podle § 337c odst. 4, věty první a druhé o. s. ř. úroky, úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, jakož i náhrada nákladů řízení se uspokojují v pořadí jistiny; nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se před jistinou.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 2006, sešit 3, a dále v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck pod C 3316 CD 2/2006, na nějž dovolatelka poukázala, zaujal a odůvodnil právní závěr, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí . V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud - mimo jiné - dále uvedl, že je-li (totiž) výše úroku z prodlení v občanském zákoníku stanovena kogentně a účastníkům není umožněno, aby si svá práva a povinnosti upravili jiným než v ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. stanoveným způsobem, je třeba případnou jinou dohodu účastníků považovat z hlediska článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod za zakázanou. Tzv. autonomie vůle stran se v takovém případě nemůže uplatnit, neboť nikdo nesmí činit to, co je zákonem zakázáno (článek 2 odst. 3 Listiny per argumentum a contrario) . Ústavní stížnost, která byla proti tomuto rozsudku podána, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 369/05, odmítnuta. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.

V daném případě z obsahu spisu - mimo jiné - vyplývá, že zástavní věřitel přihlásil dne 6. 5. 2003 do exekuce nařízené na majetek povinné k návrhu oprávněné pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce, sepsané dne 13. 5. 1999 formou notářského zápisu, sestávající z jistiny ve výši 240.000,- Kč a z příslušenství - úroků z prodlení z částky 240.000,- Kč ve výši 10 % za každý měsíc prodlení od 14. 8. 1999 do 14. 4. 2003 a nákladů nalézacího řízení ve výši 44.850,- Kč, a že z důvodu nesplnění tohoto závazku rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 na základě žaloby zástavního věřitele platebním rozkazem ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 13 C 175/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2002, jenž nabyl právní moci dne 3. 12. 2002, tak, že žalovaná (povinná) je povinna zaplatit žalobci částku 240.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení měsíčně od 14. 8. 1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 44.850,- Kč.

Byť se zástavní právo ze zákona vztahuje i na příslušenství pohledávky (§ 151a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době, nyní § 155 odst. 1 obč. zák.), jak odvolací soud dovodil, nelze se ztotožnit s jeho závěrem, že v rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 626.000,- Kč se uspokojí pohledávka zástavního věřitele ve výši 626.000,- Kč, která představuje úroky z prodlení ve výši 10 % měsíčně z částky 240.000,- Kč za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním (jež celkem činí částku 864.000,- Kč), neboť smluvní ujednání zástavního věřitele a povinné o úroku z prodlení z částky 240.000,- Kč ve výši 10 % za každý měsíc prodlení od 14. 8. 1999 do zaplacení, uvedené ve smlouvě o půjčce, je s ohledem na závěry, které Nejvyšší soud zaujal ve shora citovaném rozsudku, v rozsahu, v němž by přesahoval výši úroků z prodlení stanovenou prováděcím předpisem ke dni uzavření smlouvy o půjčce (§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatků z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27. 4. 2005) v rozporu se zákonem, a tudíž podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné.

Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 13 C 175/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2002, pravomocným dnem 3. 12. 2002, byla žalované (povinné) uložena povinnost zaplatit žalobci (zástavnímu věřiteli) částku 240.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení měsíčně od 14. 8. 1999 do zaplacení (a na náhradě nákladů řízení částku 44.850,- Kč). Z ustanovení § 159a odst. 1 a § 174 odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že výrok pravomocného platebního rozkazu, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku, a je závazný jen pro účastníky řízení, v němž byl platební rozkaz vydán; v rozsahu vyplývajícím z § 159a odst. 1 o. s. ř., které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, je titulem jakéhokoliv způsobu exekuce (výkonu rozhodnutí) na peněžitá plnění.

Výrok pravomocného platebního rozkazu je dále závazný pro soudy a jiné státní orgány, pokud jako předběžnou otázku posuzují právní vztah mezi účastníky, který byl tímto pravomocným soudním rozhodnutím vyřešen. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Jestliže o platební povinnosti povinné bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem oprávněná nebyla, a rozhodnutí o splnění povinnosti, která vyplývá z právního vztahu (v daném případě ze smlouvy o půjčce), nepatří - jak je shora uvedeno - k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl (měl) soud v řízení o rozvrhu rozdělované podstaty jako předběžnou posoudit (ex officio) otázku platnosti (§ 39 obč. zák.) smluvního ujednání zástavního věřitele a povinné o úroku z prodlení z částky 240.000,- Kč ve výši 10 % za každý měsíc prodlení od 14. 8. 1999 do zaplacení, samostatně. Obdobně k tomu srovnej též právní závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2001, sešit 7, (per argumentum a contrario), v němž byl vysloven závěr, že ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl a že mu neměla být uložena. Ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť i soud je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou .

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak naplněn, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu