20 Cdo 2093/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2093/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné I. J., zastoupené advokátem, proti povinným 1) M. P. a 2) A. P., zastoupené advokátkou, prodejem nemovitostí, pro 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 E 463/2000, o dovolání povinné A. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.2.2002, č.j. 21 Co 419/2001-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinných.

Druhá povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odvolacímu soudu vytkla chybné právní i skutkové hodnocení věci, které nereflektuje v plném rozsahu prokázaný skutkový stav .



Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen jako o.s.ř. ), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Dovolatelka přehlédla, že z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné vždy, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Přípustnost dovolání není založena pouhým poučením připojeným na závěr rozhodnutí odvolacího soudu, jímž jsou toliko obecně vymezeny podmínky, za nichž je možno dovolání podat.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Naopak nelze - jak se snad dovolatelka domnívá - v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

V důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolatelka pominula nabídnout argumenty ve prospěch názoru, že tyto podmínky jsou v daném případě splněny. Samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesla, k pozitivnímu závěru dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.

Obšírným výkladem příčin (včetně těch, jež spojuje s psychickými a volními omezeními povinných), komplexu sporů , jež mezi účastníky v minulosti vznikly, dovolatelka v podstatě nečiní nic jiného, než že vede polemiku o správnost vykonávaného rozhodnutí (případně jí nepříznivého výsledku řízení o obnově řízení, v němž bylo vydáno), což je námitka, jež v řízení exekučním místa nemá.

Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání druhé povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Z obsahu spisu se podává, že původně povinný M. P. dne 6.1.2002, tj. před vydáním dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu zemřel, aniž z této skutečnosti odvolací soud vyvodil odpovídající procesní důsledky (jen proto, k zajištění formální identity obou rozhodnutí, je i on uváděn též v záhlaví shora); v důsledku toho však toto usnesení mohlo nabýt právní moci jen ve vztahu k druhé povinné A. P. (a tím i její dovolání mohlo být projednáno). Pro potřeby dokončení odvolacího řízení je nezbytné, aby soud prvního stupně vyšetřil a ustanovil - na základě postupů podle § 107 o.s.ř. - kdo je procesním nástupcem zemřelého účastníka v řízení, a aby jemu rozhodnutí odvolacího soudu též řádně doručil; tomu pak počne teprve běžet lhůta k dovolání.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Vladimír Kurka, v. r.

předseda senátu