20 Cdo 2080/2004
Datum rozhodnutí: 23.08.2005
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2080/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A. L. spol. s r.o., proti povinné V. Č., zastoupené advokátem, pro částku 15.424,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 28 E 2816/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 11. 2003, č. j. 9 Co 514/2002-15, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. 3. 2002, č.j. 28 E 2816/2001-6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; odvolací soud zejména uzavřel, že podkladový platební rozkaz (Okresního soudu v Mostě z 19. 9. 2000, č.j. Ro 2818/2000-6) je materiálně a formálně vykonatelný, a odvolací námitky s odůvodněním, že směřují výhradně proti vykonávanému titulu kvalifikoval jako (ve vykonávacím řízení) nerelevantní.

V dovolání jehož přípustnost dovozuje pouze z poučení poskytnutého odvolacím soudem v závěru napadeného rozhodnutí povinná bez specifikace dovolacích důvodů zpochybňuje nárok oprávněné na náhradu, respektive zpochybňuje pravomocné rozhodnutí soudu. Domnívá se, že nárok oprávněné je v příkrém rozporu s ustanovením § 3 občanského zákoníku, a výkon práva v daném případě popisuje jako šikanózní. Postupem soudu, který ve věci vydal platební rozkaz, jí byla odňata možnost před soudem jednat a poukázat na nesprávný postup oprávněného, tehdy žalobce.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatelka (jež, ostatně pojem zásadní právní význam ani nepoužila) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabývala a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). V řízení o nařízení exekuce soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí ani to, zda nalézací řízení, jež výkonu rozhodnutí předcházelo, případně trpělo vadami (nehledě na to, že u zkráceného, tzv. rozkazního řízení, v němž soud vydává platební rozkaz aniž nařizuje jednání, je vytýkaná vada, totiž odnětí možnosti jednat /napadnutelná navíc nikoli dovoláním, ale jen zmatečnostní žalobou podle § 229 odst. 3 o.s.ř./ pojmově vyloučena).

V rozporu se standardní judikaturou není napadené rozhodnutí ani z hlediska ustanovení § 3 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), jehož se dovolává povinná (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67).

Dovolatelčin poukaz na její nepříznivé majetkové poměry není relevantním uplatněním žádného z taxativně vymezených (§ 241a o.s.ř.) dovolacích důvodů.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu