20 Cdo 2073/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2073/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města S. proti povinné L. V., prodejem movitých věcí, pro 100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 24 E 1584/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.5.2002, č.j. 36 Co 39/2002-15, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - bloku na pokutu na místě nezaplacenou; dospěl k závěru, že blok na pokutu není materiálně vykonatelný, jelikož neobsahuje písemné poučení o lhůtě splatnosti pokuty a o následcích jejího nezaplacení.

Oprávněné město (za něž jedná jeho zaměstnankyně vybavená právnickým vzděláním) ve včasném dovolání namítlo, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení podkladového rozhodnutí; vytýkané chybějící poučení o splatnosti pokuty a následcích jejího nezaplacení totiž bylo uvedeno na zadní straně části bloku, která byla při projednání přestupku v blokovém řízení od druhé části, připojené posléze k návrhu na nařízení výkonu coby exekuční titul, oddělena a předána povinné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Aby mohlo být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, jež jediné přichází v daném případě v úvahu, muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.



Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Hodnocením námitky, jež byla v dovolání vznesena, k pozitivnímu závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde zjevně nejde.

Bezcenné jsou tím námitky proti skutkovým zjištěním, které však jsou skutečným těžištěm dovolatelovy argumentace; dovolatel totiž - posuzováno podle obsahu dovolání - důvod podřaditelný ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neuplatnil, neboť právní závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí dovodil nikoli z právní oponentury proti zjevně vůdčímu názoru, vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněnému pod č. 4/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž ze skutkového tvrzení, že povinná o lhůtě splatnosti pokuty a o následcích jejího nezaplacení ve skutečnosti poučena byla.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1, § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř; povinné, jež by měla na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Vladimír Kurka, v. r.

předseda senátu