20 Cdo 2068/2012
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 580 obč. zák., § 120 o. s. ř.



20 Cdo 2068/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného PKS stavby a. s. (dříve PKS INPOS a. s.), se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Brněnská 126/38, identifikační číslo osoby 46980059, zastoupeného Mgr. Petrem Šírem, advokátem se sídlem v Kadově č. p. 49, proti povinnému Ing. J. K., CSc. , zastoupenému JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, pro 1 481 933,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11319/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 16 Co 481/2010-183, takto:

I. Dovolání proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 16 Co 481/2010-183, se odmítá.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 16 Co 481/2010-183, se ve výroku I ruší a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 9. 6. 2010, č. j. 25 Nc 11319/2002-131, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 1. 11. 2002, č. j. 25 Nc 11319/2002-5, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, č. j. 62 Co 257/2003-42, do částky 280 212,20 Kč na příslušenství a do částky 916 889,10 Kč na jistině (výrok I). Nad celkovou částku 1 197 101,30 Kč návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Exekuce byla nařízena pro 1 481 933,- Kč s příslušenstvím, přičemž povinný navrhl k započtení pohledávky za oprávněným ve výši 673 579,20 Kč (záloha na stavební práce, které oprávněný neprovedl, a kterou povinný oprávněnému zaplatil dne 31. 12. 1997), ve výši 318 864,- Kč, představující úrok z prodlení z vrácení zálohy ze dne 28. 3. 1998 ve výši 400 000,- Kč (záloha na nákup materiálu, který oprávněný nedodal a přitom peníze povinnému vrátil až 18. 4. 2001), ve výši 529 766,- Kč a 29 546,- Kč (smluvní pokuty ze smlouvy o dílo č. 923/98 ze dne 9. 9. 1998 ve znění dodatku č. 1 ze dne 9. 11. 1998); z tohoto důvodu navrhl exekuci zastavit. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 9. 1998 smlouvu o dílo č. 923/98 a dne 9. 11. 1998 dodatek k této smlouvě, kdy předmětem plnění bylo zhotovení části díla specifikovaného ve výkresové dokumentaci Farma pro chov dojnic Odranec, z. č. 320 zpracované Ing. J. Současně oprávněný uzavřel s Agrostav Částkov spol. s r. o. dne 2. 3. 1998 kupní smlouvu č. 10097/TR, kde v bodě č. V. platebních podmínek je uvedeno, že dílčí fakturu R97 uhradila firma Ing. J. K. a že zálohovou fakturu ve výši 400 000,- Kč, splatnou do 4. 3. 1998, také uhradí tatáž firma. Povinný tedy, přestože nebyl účastníkem kupní smlouvy, zaplatil dne 31. 12. 1997 oprávněnému 673 579,20 Kč, oprávněný dne 30. 11. 1998 provedl storno faktury, avšak uvedenou částku povinnému nevrátil. Okresní soud uzavřel, že povinný plnil bez právního důvodu, a proto má právo na vyplacení částky 673 579,20 Kč s příslušenstvím od 31. 1. 1998 do 1. 4. 1999 ve výši 204 398,90 Kč. Protože povinný dále na základě téže smlouvy zaplatil oprávněnému 400 000,- Kč a tuto částku mu oprávněný vrátil až 18. 4. 2001, má povinný právo požadovat 26 % úroky z této částky v celkové výši 319 123,20 Kč. Povinný byl na základě smlouvy ze dne 9. 11. 1998 povinen oprávněnému plnit k 1. 4. 1999, v té době se pohledávky setkaly. K tomuto datu povinný oprávněnému dlužil pouze 284 832,- Kč s příslušenstvím. Povinný námitku započtení vznesl ve svém návrhu na zastavení exekuce ze dne 14. 10. 2008, návrh byl oprávněnému doručen 21. 10. 2008. Okresní soud uzavřel, že zánik pohledávek nastal dnem 1. 4. 1999. Z tohoto důvodu exekuci zastavil do částky 280 212,20 Kč na příslušenství a do částky 916 889,10 Kč na jistině.

V případě pohledávky ve výši 547 146,- Kč z titulu smluvní pokuty z prodlení s dokončením díla podle smlouvy o dílo č. 923/98 ze dne 9. 9. 1998 ve znění dodatku č. 1 ze dne 9. 11. 1998 soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod k započtení pohledávky není dán. V dodatku č. 1 k dohodě o narovnání se účastníci v článku IV.6. dohodli, že pokud některá ze smluvních stran svým jednáním poruší ustanovení dohody o narovnání ve znění platných dodatků a druhá smluvní strana na základě tohoto porušení od dohody o narovnání odstoupí, nemůže smluvní strana, která odstoupení zavinila, požadovat na druhé smluvní straně jakékoli nároky ze smlouvy o dílo č. 923/98 ze dne 9. 9. 1998, ve znění dodatku č. 1 ze dne 9. 11. 1998. Oprávněný odstoupil od dohody dne 14. 1. 2002, proto povinný nemůže pohledávku ve výši 547 146 Kč k započtení uplatňovat.

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že návrh na zastavení exekuce pro částku 1 197 101,30 Kč zamítl (viz výrok I usnesení odvolacího soudu). Zamítavý výrok II usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 547 146,- Kč potvrdil (viz výrok II usnesení odvolacího soudu) a zrušil výrok III o nákladech řízení (viz výrok III usnesení odvolacího soudu).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zkoumal, kdy se staly tvrzené pohledávky povinného na vydání bezdůvodného obohacení splatnými. V tomto směru vyzval povinného, aby doložil, kdy vyzval oprávněného k jeho vydání. Za takový důkaz odvolací soud považoval dopis ze dne 14. 8. 2007, který adresovala zástupkyně povinného oprávněnému, a v němž jej vyzvala k vrácení 673 579,20 Kč i příslušenství z částky 400 000,- Kč. Odvolací soud uvedl, že u bezdůvodného obohacení je ten, kdo se bezdůvodně obohatil, povinen plnit tomu, na jehož úkor se takto obohatil, prvého dne poté, co jím byl o vydání bezdůvodného obohacení požádán. Až touto výzvou k plnění se stává nárok na vydání bezdůvodného obohacení splatným (§ 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obch. zák. ). Shodnou úpravu má i § 563 obč. zák. Právo takto vyzvat k vydání bezdůvodného obohacení má věřitel již dnem následujícím po vzniku bezdůvodného obohacení (R 28/1984) a tímto dnem, nikoli až od splatnosti pohledávky, začíná běžet podle § 391 odst. 1 obch. zák. promlčecí doba. I kdyby však odvolací soud posunul počátek běhu promlčecí doby částky 673 579,20 Kč (nesprávně uvedeno 673.5789,20 Kč) na den následující po vystavení dobropisu, je uplatněný nárok rovněž promlčen. V daném případě by čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.) na vydání bezdůvodného obohacení počala běžet u první částky nejpozději v den následující po vystavení dobropisu, t. j. 1. 2. 1998, a skončila by 1. 2. 2002. V případě kapitalizovaných úroků z prodlení začala běžet promlčecí doba u těch nejpozději vzniklých 18. 4. 2001 a skončila 18. 4. 2005. Odvolací soud tak uzavřel, že v době, kdy se tyto tvrzené pohledávky z bezdůvodného obohacení setkaly (nejdříve v srpnu 2007), byly pohledávky povinného zjevně promlčeny a nebyly způsobilé k započtení proti pohledávce oprávněného.

Ohledně částky 547 146,- Kč se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že povinnému nárok na smluvní pokutu ze smlouvy o dílo č. 923/98 ze dne 9. 9. 1998, ve znění dodatků, nevznikl s ohledem na uzavřenou dohodu o narovnání a na důvody, pro které oprávněný od této dohody odstoupil (povinný nesplnil podmínky dohody).

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a), b) a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojuje s otázkou, že exekuce byla nařízena usnesením soudu prvního stupně č. j. 25 Nc 11319/2002-5, podle rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp 38/02 vzešlého z rozhodčího řízení vykonaného odlišně od Sjednocujícího právního názoru Nejvyššího soudu týkajícího se rozhodčích nálezů dle judikátu 31 Cdo 1945/2010 a soud je z úřední povinnosti zavázán hodnotit v průběhu celého řízení oprávněnost exekučního titulu a z toho vyplývajících skutečností . Celé rozhodčí řízení i rozhodčí nález považuje za neplatné , protože v rozhodčí doložce je zásadní rozpor daný tím, že v první větě doložky je dána pravomoc stálému rozhodčímu soudu, avšak s neurčitým dodatkem ´jedním nebo více rozhodci´, kterým zasahuje do pravomoci stálého rozhodčího soudu. Druhá věta doložky již neguje pravomoc stálého rozhodčího soudu v určení rozhodců a jejich počtu tak, že každá smluvní strana jmenuje po jednom rozhodci a HK a AK bude jmenován předseda rozhodčího senátu. Tím byl v otázce jmenování rozhodců i předsedy rozhodčího senátu vyřazen z procesu rozhodčí soud a rozhodci měli být jmenováni ad hoc . Dovolatel zároveň uvedl, že celé rozhodčí řízení má mnoho dalších vad, zejména že Dohodu o narovnání ze dne 18. 5. 2001 podepsal pouze dovolatel, nikoliv již oprávněný. Tvrdí, že dohodu podepsal pod nátlakem, že rozhodčí soud nevzal do úvahy žádné jeho námitky, zejména ust. čl. II l. Dohody o narovnání, kde nebylo přiznáno, že Smlouva o dílo č. 923/98 ze dne 9. 9. 1998 byla vypořádána, ukončena, že dílo bylo jako zhotovené dle smlouvy o dílo předáno dovolateli fyzicky i předávacím protokolem .

Dovolatel poukázal na to, že oprávněný uzavřel se třetí osobou kupní smlouvu téhož označení, ale s jiným datem, a zálohy, které mu poskytl dovolatel, si spolu s třetí osobou započetli do plnění jejich vzájemné smlouvy. Zálohy poskytl dovolatel, protože věřil, že dojde k podepsání smlouvy po úpravách textu dle dohodnutých podmínek a částek, oprávněný mu však vrátil pouze 400 000,- Kč. Dále uvedl (č. l. 248), že soudu prvního stupně předložil při jednání dne 9. 6. 2010 k důkazu dopis ze dne 4. 11. 1999 adresovaný oprávněnému a podací lístek ze dne 5. 11. 1999, přičemž zmíněným dopisem započetl vůči oprávněnému svoji pohledávku. Protokol o jednání však tuto skutečnost nezachycuje. Jestliže soud prvního stupně důkaz dopisem neprovedl, zatížil tím řízení vadou, která měla zásadní vliv na správnost rozhodnutí. Dovolatel předložil podací lístek ze dne 5. 11. 1999 též odvolacímu soudu a ani ten důkaz podacím lístkem neprovedl. Jestliže tak započetl svou pohledávku již v roce 1999, nemohlo následně (v roce 2002 a 2005) dojít k jejímu promlčení. Uvedl dále, že oprávněný pouze namítal promlčení pohledávek samotných. Tyto pohledávky by se však musely nejdříve stát splatnými, ovšem právo učinit je splatnými nikdy jako promlčené namítáno nebylo . Připomněl, že oprávněný vznesl námitku promlčení až v odvolacím řízení, odvolací soud, který pouze přezkoumával správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, tak měl toto rozhodnutí potvrdit, protože v době vynesení rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozhodnutí zcela správně . Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel též v posouzení možnosti započtení promlčené pohledávky (§ 358 obch. zák.). V této souvislosti nepovažuje za správné právní hodnocení dobropisu (storno faktury). Měl by být hodnocen jako uznání oprávněného, že částku vrátí (§ 407 obch. zák.). Dovolatel vysvětlil rozdíl mezi právy, k jejichž výkonu je třeba exekuční titul, a právy, jež lze vykonat i bez něj. Uvedl, že k vykonání práva uskutečnění práva učinit pohledávku splatnou a k vykonání práva tuto pak započíst však nepotřebuje exekuční titul . Podle jeho názoru je třeba rozlišit, zda se vykonává promlčené právo, nebo zda se započítává promlčená pohledávka. Dovolatel možná vykonal promlčené právo (způsobit splatnost pohledávky), ale vykonal je, aniž by do dnešního dne byla k tomuto právu vznesena námitka promlčení, nepotřeboval k jeho výkonu exekuční titul, a posléze již proto započítával nepromlčenou pohledávku .

Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (Čl. II, Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., čl. II, Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Pokud jde o dovolání proti výroku II, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno ohledně částky 547 146,- Kč, dovolání není přípustné. Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.) ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ex. řád ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolatel ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného usnesení vznesl námitky, jimiž zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu a postupu rozhodce v rozhodčím řízení. Soudní judikatura je však ustálena v tom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006).

Proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen ex. řád ), a je i důvodné.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu viz níže); jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je tak závěr odvolacího soudu, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g), popř. písm. h) o. s. ř. není dán, neboť v době, kdy se setkaly pohledávky povinného s pohledávkou oprávněného (nejdříve srpen 2007), byly pohledávky povinného promlčeny, a tak nebyly způsobilé k započtení.

Povinný předně namítá neplatnost rozhodčí doložky z důvodu nejasnosti výběru rozhodce. Protože uplatnil tuto skutečnost až v dovolacím řízení, nelze k ní přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolací soud však připomíná, že v souzené věci vydal rozhodčí nález stálý rozhodčí soud - Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.); rozhodnutí Nejvyšší soudu, na něž povinný odkazuje, se týká výběru rozhodce v případě, že rozhodčí smlouva neobsahuje konkrétní způsob určení rozhodce ad hoc a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.

Povinný prosazuje, že započítával nepromlčené pohledávky. V návrhu na zastavení exekuce uplatnil jednak pohledávku ve výši 673 579,20 Kč (záloha uhrazená oprávněnému dne 31. 12. 1997 na stavební práce, jež oprávněný neprovedl), jednak pohledávku ve výši 318 864,- Kč, představující úrok z prodlení při vracení zálohy ze dne 28. 3. 1998 ve výši 400 000,- Kč (záloha na nákup materiálu, který oprávněný nedodal, přičemž zálohu povinnému vrátil až 18. 4. 2001). Odvolací soud na základě důkazů předložených povinným považoval za relevantní důkaz pro zjištění okamžiku splatnosti tvrzených pohledávek povinného dopis ze dne 14. 8. 2007 , zaslaný oprávněnému zástupkyní povinného a obsahující výzvu k vrácení částky 673 579,20 Kč a příslušenství z částky 400 000,- Kč. Povinný však namítá, že již u soudu prvního stupně předložil dopis ze dne 4. 11. 1999, jímž provedl započtení pohledávek, a následně odvolacímu soudu doložil podací lísek ze dne 5. 11. 1999 potvrzující, že dopis oprávněnému odeslal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, z jakého důvodu odvolací soud důkaz neprovedl.

Dovolací soud ze spisu zjistil, že povinný skutečně svým podáním ze dne 23. 2. 2011 (č. l. 171 a násl.) předložil a navrhl odvolacímu soudu k důkazu na podporu svého tvrzení o kompenzaci vzájemných pohledávek (mimo jiné) podací lístek z 5. 11. 1999, jenž má dle tvrzení povinného dokládat skutečnost, že povinný oprávněnému zaslal dopis ze dne 4. 11. 1999 , obsahující projev vůle směřující k započtení jejich vzájemných pohledávek. Odvolací soud však obsah tohoto vyjádření povinného pominul a tvrzeným dřívějším kompenzačním projevem se vůbec nezabýval. Skutkový základ, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, tedy nelze považovat za dostatečně zjištěný. Ze stejného důvodu je pak třeba považovat za předčasný závěr soudu o tom, že započtené pohledávky se setkaly nejdříve v srpnu 2007 (tj. v době, kdy již byly pohledávky povinného z bezdůvodného obohacení zjevně promlčeny a nezpůsobilé k započtení).

Lze tedy uzavřít, že posuzované rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu s ohledem na to, že v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny). Řízení před odvolacím soudem je tak ve smyslu § 241 odst. 1 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Dovolací soud proto napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph. D.
předsedkyně senátu