20 Cdo 2055/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 142/1947Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 215/1919Sb.




20 Cdo 2055/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. ř. k s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalované B., a.s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 290/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.5.2004, č.j. 12 Co 123/2004-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalované 2.575,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označené nemovitosti. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že žalobce pozbyl svého vlastnictví dnem 14.4.1921, kdy byl dotčený dům zabrán v rámci první pozemkové reformy státem (podle zákona č. 215/1919 Sb.), a vlastnické právo později znovu nenabyl; na tom nic nemění poznámka v příslušné knihovní vložce ze dne 19.8.1927, podle níž měla být poznámka záboru vymazána, neboť tato se netýká (předmětného) domu čp. 101. To podle soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud odkázal, vyplývá nejen z obsahu poznámky, ale i z toho, že se tato poznámka neobjevuje v příslušné knihovní složce další. Stejně tak je nevýznamná poznámka zamýšleného převzetí ze dne 29.5.1948 ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy; ta totiž pouze rozšiřovala okruh majetku státem zabíraného a netýkala se vracení majetku, který byl již zabrán v rámci první pozemkové reformy . Odvolací soud posléze poznamenal, že mu chybí tvrzení, že žalobce má naléhavý právní zájem na této určovací žalobě , a proto již z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta.

V dovolání žalobce nesouhlasí s názorem, že pro přechod vlastnictví k předmětné nemovitosti na stát bylo rozhodující rozhodnutí pozemkového úřadu učiněné při pozemkové reformě podle zákona č. 215/1919 Sb.; je přesvědčen , uvádí, že poznámka ze dne 19.8.1927 se týkala i této nemovitosti. Ta pak byla podrobena revizi podle zákona č. 142/1947 Sb., avšak poznámka zamýšleného převzetí sama o sobě účinky přechodu vlastnictví na stát nemá, a k tomu potřebné správní rozhodnutí nebyla vydáno. Dovolatel oponuje též názoru, že nedoložil, že na určení vlastnického práva má právní zájem.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila závěrům obou soudů s tím, že s námitkami dovolatele se již řádně vypořádaly; dovolatel ostatně ani neodůvodnil, proč mají být splněny podmínky, za nichž je dovolání zde přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel se podmínkou, zda napadené rozhodnutí je zásadního právního významu nezabýval (vlastní názor co do jejího splnění, jak uvádí žalovaná, dovolacímu soudu nepředložil); hodnocením samotných námitek obsažených v dovolání pak k pozitivnímu závěru dospět nelze.

Jak se podává z předchozího, dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být významné jen za výjimečného předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. se totiž mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

Skutková výhrada, jež tvoří těžiště argumentace dovolatele, je proto v daných souvislostech nevýznamná. Proti závěrům obou soudů staví dovolatel tvrzení, že z poznámky v knihovní vložce ze dne 19.8.1927 se podává, že opět nabyl vlastnictví k nemovitosti, dříve zabrané (které pak regulérně nepozbyl); neotevírá tím však spor o právo, nýbrž jen o to, zda je správné zjištění soudů, že se tato poznámka dané nemovitosti týká či nikoli. Nezpochybňuje tím závěr právní, nýbrž skutkový; ostatně je zjevné, že námitku, že dovolatel je přesvědčen , že se sporná poznámka dotčené nemovitosti týká , nelze ani podřadit těm v dovolání připuštěným skutkovým námitkám, jež předjímají výše uvedené dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.

Nemůže-li dovolatel v daném dovolacím řízení relevantně oponovat skutkovém závěru soudů o věcném obsahu kritické poznámky v knihovní vložce, jsou bezcenné i důsledky, které vyvozuje ze skutkových tvrzení opačných.

Je proto nutné uzavřít, že dovolatel v dovolání nepředestřel hledisko, prostřednictvím kterého by napadený rozsudek mohl být kvalifikován jako zásadního právního významu; není zde právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá).

Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Bez významu je i dovolatelova oponentura proti úvaze odvolacího soudu o (sporné) existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), neboť výsledek sporu nikterak neovlivnila.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalované přísluší náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 30. června 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu