20 Cdo 2052/2008
Datum rozhodnutí: 19.11.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2052/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. B., s.r.o., proti povinné M. M., zastoupené advokátem, vyklizením bytu a prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 E 291/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2007, č. j. 10 Co 763/2007 - 24, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 4. 2007, č. j. 127 E 291/2007 - 10, kterým Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 1. 4. 2005, č. j. 110 C 14/2005 - 19, výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinné č. 15, sestávajícího z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, nacházejícího se v domě č.p. 424 na ulici V. v H.-M., a dále výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné nacházejících se v označeném bytě, k vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.030,- Kč, nákladů výkonu rozhodnutí, soudního poplatku a nákladů, které budou v průběhu řízení přiznány oprávněnému, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny; pokud povinná mimo jiné tvrdila, že již dobrovolně zaplatila náklady předcházejícího řízení, uvedl, že tato okolnost může být jen důvodem pro částečné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.


Proti tomuto rozhodnutí podala povinná dovolání (doplněné podáním ze dne 25. 4. 2008), jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda v případě, že povinný v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, které bylo vydáno bez slyšení povinného, vznese námitku uzavření dohody konkludentní formou na základě písemného vyjádření oprávněného, je krajský soud povinen se touto otázkou zabývat ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., příp. tyto odvolací námitky pominout a pouze zkoumat formální náležitosti podaného návrhu na výkon rozhodnutí . Dovolatelka opakuje námitky, jež uplatnila již odvolání, tj. že po vydání rozhodnutí o povinnosti vyklidit předmětný byt uhradila dlužný nájem i náklady nalézacího řízení a že od oprávněného obdržela dva dopisy (ze dne 12. 5. 2005 a ze dne 4. 8. 2005), v nichž ji vyzval k úhradě dluhu na nájemném a nákladů nalézacího řízení, s tím, že pokud dluh uhradí, nebude podávat návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu a povinná si bude moci požádat o uzavření nové nájemní smlouvy . Má za to, že s ohledem na tuto korespondenci a skutečnost, že dluh uhradila, došlo ke konkludentní dohodě oprávněného s povinnou, podle které oprávněný nebude trvale své právo vymáhat , z čehož dovozuje, že je zde dán důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Namítá, že krajský soud k této skutečnosti nepřihlédl, a domnívá se, že bylo namístě, aby rozhodnutí okresního soudu zrušil, s tím, aby vyhodnotil uvedenou korespondenci a uzavření konkludentní dohody, a dát pokyn okresnímu soudu, aby dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. prohlásil exekuci za nepřípustnou a řízení o exekuci zastavil . Soud měl dále s ohledem na § 3 obč. zák. rovněž zkoumat, zda postup oprávněného není v rozporu s dobrými mravy , když je nesporné, že písemně prohlásil, že v případě uhrazení dluhu na nájemném včetně nákladů řízení, nebude podávat návrh na výkon rozhodnutí. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolací soud neshledal dovolání povinné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 6. 2009, přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky, které skutečnosti soud při nařízení exekuce zkoumá, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. stanovisko Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21).


Ve vztahu k námitce splnění povinnosti uložené exekučním titulem dovolací soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna; v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1833/2006). Ostatně, dovolatelka zjevně zaměňuje fázi nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 o. s. ř.) s fází zastavení již nařízeného nuceného výkonu (§ 268 o. s. ř.), a odvolací soud správně zaujal stanovisko, podle něhož jsou rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí a rozhodování z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí zcela samostatné a specifické fáze vykonávacího řízení. Dovolatelkou vznášená skutková okolnost, spočívající ve splnění vykonávané povinnosti, a v tvrzené konkludentní dohodě uzavřené mezi účastníky, je tak uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí [srov. § 268 odst. 1 písm. g), § 269 odst. 1 o. s. ř., a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 101]. Odvolací soud tudíž k uvedeným námitkám povinné v souladu se zákonem nepřihlédl. Z tohoto důvodu nečiní též otázka formulovaná povinnou v dovolání rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Rovněž výtka dovolatelky, že odvolací soud měl s ohledem na § 3 obč. zák. zkoumat, zda postup oprávněného není v rozporu s dobrými mravy, když je nesporné, že písemně prohlásil, že v případě uhrazení dluhu na nájemném včetně nákladů řízení, nebude podávat návrh na výkon rozhodnutí , je nesprávná, neboť hovoří-li § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však - stejně jako např. žaloba - úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li za to, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to § 251 o. s. ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67).


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. listopadu 2009


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu