20 Cdo 2052/2006
Datum rozhodnutí: 12.04.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2052/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné P.-S., spol. s r.o., zastoupené obecným zmocněncem, proti povinným 1/ Mgr. I. B., a 2/ J. B., zastoupené advokátem, pro 894.702,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 Nc 260/2002, o dovolání povinného 1/ proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2006, č.j. 22 Co 2274/2005-156, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 5. 2005, č.j. 4 Nc 260/2002-130, jímž okresní soud zamítl návrh povinných na zastavení exekuce (nařízené usnesením okresního soudu ze dne 9. 12. 2002, č.j. 4 Nc 260/2002-6, ve znění usnesení ze dne 3. 1. 2003, č.j. 4 Nc 260/2002-14). V tom, že soud prvního stupně nevyhověl žádosti povinného 1/ o ustanovení tlumočníka, neshledal odvolací soud vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná je ve věci aktivně legitimována, neboť smlouva o postoupení vymáhané pohledávky na Bc. H. byla dohodou obou stran ze dne 28. 11. 2001 zrušena. Povinní se neplatnosti těchto úkonů dovolávat nemohou, neboť nebyli jejich účastníky.


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) namítá povinný 1/ existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že dohodou ze dne 28. 11. 2001 došlo ke zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, neboť slovo zrušení se v ní neobjevuje a jedná se o dohodu o odstoupení od smlouvy; navíc dohodou podle ustanovení § 573 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), ke zrušení smlouvy jako takové nedochází. Názor odvolacího soudu, že povinní se nemohou dovolávat absolutní neplatnosti těchto právních úkonů proto, že nebyli jejich účastníky, je v rozporu s hmotným právem. Povinný 1/ je rovněž přesvědčen, že vázanost účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky na okamžik skutečného plnění dlužníka k rukám postupníka má za následek neplatnost smlouvy jako celku. Vady řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. a že neustanovil povinnému 1/ tlumočníka, přičemž o jeho žádosti ani formálně nerozhodl (zápis o vyhlášení usnesení se objevil až v protokole z jednání) a nepoučil ho o možnosti podat odvolání. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Oprávněná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je pouze pokračováním snahy povinných oddálit splnění svého závazku. Dovolací námitky považuje oprávněná za hru se slovy; nebylo-li povinnému 1/ zřejmé, kdo je jeho věřitelem, mohl splnit dluh do soudní úschovy. Ustanovení tlumočníka povinnému 1/ nebylo nutné, neboť v České republice dlouhodobě žil a dosavadnímu řízení rozuměl.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Povinný 1/ argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.


Právní názor odvolacího soudu, podle něhož neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo nebyl jeho účastníkem, je sice nesprávný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000), polemika s ním však zásadní právní význam napadeného usnesení založit nemůže. Nejvyšší soud ve své praxi vícekrát vyložil, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního právního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu; tento předpoklad nesplňuje situace, kdy správné řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č. 27).


V souzené věci spatřovali povinní neplatnost dohody ze dne 28. 11. 2001 v tom, že je založena na účelově uzavřeném dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, jež ve svém původním znění odstoupení od smlouvy neumožňovala. S tím se ovšem nelze ztotožnit, neboť odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem a s dohodou o zrušení závazku (§ 572 odst. 2 a § 573 obč. zák.) je nelze zaměňovat; platnost dohody o zrušení závazku proto nezávisí na existenci předchozí dohody umožňující účastníkům odstoupit od smlouvy. I kdyby byl tedy dodatek k postupní smlouvě neplatný, nemá to na platnost dohody ze dne 28. 11. 2001 žádný vliv.


K podobnému závěru je třeba dospět ohledně námitky relativní neplatnosti výše uvedených právních úkonů proto, že jimi byli povinní uvedeni v omyl. Relativní neplatnosti právního úkonu se sice může dovolat také osoba, která nebyla jeho účastníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, uveřejněný v Právních rozhledech č. 4, ročník 1998 na str. 182), o relativní neplatnosti smlouvy uzavřené v omylu však lze hovořit pouze tehdy, jednal-li v omylu některý z jejích účastníků, neboť jen on je jednající osobou ve smyslu § 49a obč. zák.; to však v řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno.


I kdyby tedy odvolací soud vyřešil otázku práva třetích osob namítat neplatnost právního úkonu správně, vedlo by to pro dovolatele ke stejnému výsledku. Z téhož důvodu není nutné se zabývat ani námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky vzhledem k její vázanosti na nedovolenou podmínku; i kdyby smlouva byla z tohoto důvodu skutečně neplatná, znamenalo by to, že pohledávka na Bc. H. vůbec nepřešla a že věřitelem zůstala stále oprávněná.


Dovolatel se mýlí, spatřuje-li rozpor napadeného usnesení s hmotným právem v nesprávném výkladu dohody ze dne 28. 11. 2001. Výkladem právního úkonu soud zjišťuje, jaká byla vůle jeho účastníků (na čem se dohodli); dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že dohodu ze dne 28. 11. 2001 je třeba posoudit jako dohodu o zrušení závazku, je tento závěr závěrem skutkovým, nikoli právním, a jako takový je zpochybnitelný pouze dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebo § 241a odst. 3 o.s.ř.; ty jsou ovšem jak již bylo uvedeno k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) nezpůsobilé.


Rozpor hodnocení důkazů s ustanovením § 132 o.s.ř. spatřuje dovolatel především v tom, že soudy obou stupňů nezkoumaly, zda odstoupení od smlouvy bylo oznámeno povinným, a že se v odůvodnění svých rozhodnutí s některými provedenými důkazy nevypořádaly. Tyto námitky jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který jak již bylo uvedeno přípustnost dovolání v souzené věci založit nemůže. Hodnocení důkazů samotné pak nelze v dovolání zpochybnit vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3178/2005).


Námitkou, že mu nebyl ustanoven tlumočník, uplatňuje dovolatel zmatečnost podle § 229 odst. 3 o.s.ř., spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem; tato vada ovšem není dovolacím důvodem a k založení přípustnosti dovolání je (sama o sobě) rovněž nezpůsobilá; jelikož jiné námitky přípustnost dovolání nezaložily, nelze se jí v dovolacím řízení zabývat ani podle § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.





Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.


O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. dubna 2007


JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.


předsedkyně senátu