20 Cdo 2043/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 71 odst. 3 písm. h) předpisu č. 71/1967Sb.




20 Cdo 2043/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. M., a.s., proti povinnému L. V., pro 11.036,40 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, pro 11.036,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 23 E 1757/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4.9.2002, č.j. 12 Co 555/2002 - 26, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně prohlásil výkon rozhodnutí (prodejem movitých věcí povinného) za nepřípustný, a proto jej dalším výrokem zastavil. Lhůta pro výkon rozhodnutí správního orgánu, jímž je Ministerstvo dopravy a spojů Český telekomunikační úřad, je podle odvolacího soudu ustanovením § 71 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb. omezena třemi roky od konce lhůty pro splnění uložené povinnosti; jestliže nabylo podkladové rozhodnutí právní moci dne 4.5.1999, a bylo vykonatelné dnem 20.5.1999, pak do 20.5.2002 právo oprávněné na uspokojení vymáhané pohledávky zaniklo, neboť výkon rozhodnutí byl sice v průběhu uvedené lhůty nařízen, k jeho provedení však nedošlo.

Oprávněná (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvedla, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), neboť otázka aplikace ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu v soudním výkonu rozhodnutí nebyla dle jejího přesvědčení dovolacím soudem doposud vyřešena, resp. že uvedené usnesení řeší otázku, jež je odvolacími soudy rozhodována rozdílně; v konkrétním případě bylo uplatněno řešení podle názoru dovolatelky nesprávné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Dovolání proti těmto usnesením je tedy přípustné jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm.a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam ( písm.c/).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř přípustnost dovolání neplyne, neboť napadené usnesení není rozhodnutím měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř, neboť jde o v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilý dovolací důvod proto představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou zde rozhodné jen ty právní otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, respektive zpochybnila - li v dovolání řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Na základě vyhodnocení námitek, které v dovolání vznesla, k závěru o jejich splnění dospět nelze; většina z nich byla ostatně uplatněna již v řízení odvolacím.

Otázku, v jaké lhůtě lze vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení, jejíž posouzení by mohlo být významné i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež by v konečném účinku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uvedl, že důsledkem uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v průběhu exekučního řízení (ať již před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím) je vždy rozhodnutí, jímž se návrh na nařízení výkonu zamítá, nebo rozhodnutí, jímž se (již nařízený) výkon zastavuje (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.), neboť ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu platí i pro výkon rozhodnutí správního orgánu, smírů správním orgánem schválených nebo výkazů nedoplatků jím sestavených v řízení před soudem. Lhůta stanovená pro jejich výkon je lhůtou prekluzívní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775).

O rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního ( § 251 a násl. o.s.ř.).

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost byly již vyloučeny dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle § 243b odst. 5, § 218 písm.c/ o.s.ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř; povinnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, však prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu