20 Cdo 2041/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy: § 159 předpisu č. 99/1963Sb., § 160 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 161 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2041/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Y. T. s. r. o. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti povinnému A. J., zastoupenému advokátem, pro 4.450 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5307/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č.j. 31 Co 6/2007-105, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č.j. 31 Co 6/2007-105, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku uvedeným usnesením krajský soud změnil usnesení ze dne 24. 6. 2004, č.j. 8 Nc 5307/2004-6, ve znění opravných usnesení ze dne 22. 11. 2005, č.j. 8 Nc 5307/2004-41, a ze dne 4. 12. 2006, č.j. 8 Nc 5307/2004-101, jímž Okresní soud v Kladně nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, č.j. 34 Cm 108/2003-27, k vydobytí pohledávky 4.450,- USD s 3 % úroky od 26. 5. 2003 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení 27.780,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. D. K., soudní exekutorku, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že povinný byl v době od 15. 12. 2003 do 9. 4. 2004 umístěn ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác. Z nalézacího spisu pak zjistil, že předvolání k jednání bylo povinnému zasláno na adresu K., S., zásilka byla uložena u doručné pošty dne 22. 1. 2004 a dne 6. 2. 2004 byla vrácena odesílateli jako nevyzvednutá, a dále zkonstatoval, že formou fikce doručení byl doručen žalovanému i rozsudek, neboť zásilka byla 23. 3. 2004 uložena na poště v K. a 9. 4. 2004 vrácena jako nevyzvednutá odesílateli. Nato odvolací soud s odkazem na ustanovení § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), uzavřel, že povinný se k předmětnému nalézacímu jednání nedostavil z omluvitelných důvodů, neboť se v rozhodné době na adrese svého trvalého bydliště z objektivních důvodů nezdržoval, a předložený rozsudek pro zmeškání tak dosud nenabyl právní moci a není vykonatelný.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Soudu předložil exekuční titul, na němž bylo Městským soudem v Praze vyznačeno, že nabyl právní moci a že je vykonatelný, a protože dosud nebyl zrušen ani změněn (povinný proti němu nepodal odvolání, jeho návrh na obnovu řízení byl zamítnut, návrh na zrušení rozsudku bylo možné podat jen do právní moci), nelze návrh na nařízení exekuce zamítnout pro nedostatek formální vykonatelnosti. Dovolatel dále prosazuje, že povinný rozsudek prokazatelně obdržel. Byl mu jednak doručen podle § 46 odst. 4 o.s.ř., což oprávněný dovozuje z toho, že v nalézacím řízení dne 7. 8. 2003 vydaný platební rozkaz byl usnesením ze dne 29. 9. 2003 zrušen proto, že se jej nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, z čehož pro oprávněného vyplývá, že se povinný v místě bydliště zdržoval; jednak žalovaný podkladový rozsudek osobně převzal 18. 6. 2004. Současně se oprávněný ztotožňuje se závěrem, že soud není oprávněn zkoumat důvodnost vydání rozsudku pro zmeškání, který vyjádřil soud prvního stupně v usnesení, jímž zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je i důvodné, jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázky formální vykonatelnosti rozsudku (pro zmeškání).

Z úřední povinnosti tedy i když nebyly v dovolání uplatněny přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 (tzv. zmatečnostem ), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).

Vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., jež zmatečnost řízení spojuje s tím, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, je řízení u odvolacího soudu skutečně postiženo.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.

V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o.s.ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§ 115 odst. 1, § 254 odst. 1, věta první, o.s.ř.), zákon ve vztahu k řízení o nařízení výkonu rozhodnutí soudům neukládá. Návrhu oprávněného však soud vyhoví jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce. Formální vykonatelnost exekučního titulu je jedním z těchto předpokladů.

Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vydáno, popřípadě ze skutečností týkajících se doručení zjištěných pomocí šetření. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí (včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný), nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o.s.ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o.s.ř.), výslechu účastníků (§ 131 o.s.ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o.s.ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. § 123 o.s.ř.). Pokud soud činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně závěru o účinném doručení) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle § 122 a násl. o.s.ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci vykonávacího řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod číslem 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2003 pod číslem 40).

Závěr, že vykonávaný rozsudek není formálně vykonatelný, odvolací soud učinil na základě skutečností vyplývajících z obsahu spisu, a to z listin předložených povinným, případně z listin, které vyžádal soud prvního stupně od Městského státního zastupitelství v P. a Police ČR, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru nepřímých daní, P. 7.

Ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. umožňuje odvolacímu soudu projednat odvolání směřující proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, bez jednání. Zákon nepředepisuje soudu prvního stupně, aby výkon rozhodnutí nařídil po jednání (§ 253 o.s.ř.). Odvolání, jímž účastník napadl usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, však lze projednat bez jednání za předpokladu, že odvolací soud neprovádí dokazování; přistoupí-li k dokazování, tedy zjišťuje-li skutečnosti o okolnostech doručení šetřením, musí i v případě uvedeném v § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nařídit jednání, jelikož využití postupu podle uvedeného ustanovení nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje (jen při jednání mohou účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření /§ 122 odst. 1, § 123, § 129 odst. 1 o.s.ř./).

Jestliže odvolací soud závěr o formální nevykonatelnosti exekučního titulu postavil na zjištění (významném též pro závěr o účinném doručení exekučního titulu povinnému) učiněném z listin, jimiž neprovedl procesně regulérním způsobem důkaz, jinými slovy, odvolání projednal a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením § 214 odst. 1 o.s.ř., zatížil řízení vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.

Odvolací soud, krom toho, že zatížil řízení zmatečnostní vadou, založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce (§ 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).

Předpokladem pro nařízení exekuce je exekuční titul jako podklad pro vydobytí jím přiznaného práva (§ 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Před nařízením exekuce se soud zabývá tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost v jednotě obou jejích stránek lze tudíž ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce (výkonu rozhodnutí).

Okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně nikoliv), zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti, resp. je-li vykonatelnost rozhodnutí potvrzena přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 2, 3 o.s.ř.), jestliže její správnost je účastníkem zpochybněna. Vyvstanou-li pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl řádně doručen povinnému, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod číslem 25).

O tom, za jakých podmínek se soudní rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Nevykonatelnost podkladového rozhodnutí je důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popřípadě pro zastavení exekuce, byla-li již pravomocně nařízena (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (srov. § 158 odst. 2, § 204 o.s.ř.). Podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Podle ustanovení § 161 o.s.ř. je rozsudek vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění (odstavec 1); není-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci (odstavec 2).

Z uvedeného vyplývá, že základním předpokladem formální vykonatelnosti rozsudku je jeho účinné doručení, které je skutečností určující počátek běhu lhůty k podání odvolání, po jejímž marném uplynutí nabývá rozsudek právní moci a uplynutím lhůty k plnění se stává vykonatelným. Co se týče doručení podkladového rozsudku, odvolací soud uzavřel, že byl povinnému formou fikce doručení doručen. Tomuto závěru však následně nepřikládal žádný význam a úsudek o formální nevykonatelnosti rozsudku, a potažmo o jeho nezpůsobilosti být podkladem pro exekuci, postavil jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na okolnosti, že se povinný v nalézacím řízení k nařízenému jednání nedostavil z omluvitelných důvodů. Právě tato okolnost je však pro posouzení formální vykonatelnosti rozsudku (pro zmeškání), nebyl-li postupem podle ustanovení § 153b odst. 4 o.s.ř. zrušen, bez významu.

Nicméně skutková zjištění (že se povinný v době od 15. 12. 2003 do 9. 4. 2004 nezdržoval v místě svého trvalého bydliště), z nichž odvolací soud vycházel, mohou být dospěje-li k nim odvolací soud procesně regulérním způsobem významná pro posouzení, zda byl exekuční titul povinnému účinně doručen. Z tohoto pohledu se však odvolací soud, který otázku doručení nepovažoval pro posouzení formální vykonatelnosti rozsudku pro zmeškání za podstatnou, věcí nezabýval, ačkoli nedoručení rozsudku povinný v odvolání tvrdil. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podmínkou fikce doručení písemnosti podle ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 je závěr, že se adresát v místě doručování zdržuje, pro nějž je rozhodný stav, jaký zde byl v době pokusu doručovatele o doručení písemnosti (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 9/2003 pod č. 75).

Je třeba ještě zdůraznit, že případné vady nalézacího řízení (včetně absence podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání), byť by skutečně existovaly, se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003, usnesení ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1187/2005).

Z důvodů výše vyložených Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Právním názorem v tomto usnesení vyjádřeným je odvolací soud vázán (§ 243d odst. 1, věta první, o.s.ř.).

V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu