20 Cdo 2024/2004
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 130 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

20 Cdo 2024/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného W. M. G., zastoupeného advokátem, proti povinnému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 10.000,- DEM s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 14914/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.11.2003, č.j. 19 Co 410/2003-25, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil oprávněným navrženou soudní exekutorku. Měl za to, že podmínky stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ex. ř. ), byly v dané věci splněny; námitku povinného, že podpis oprávněného na plné moci pro zástupce (k podání návrhu na nařízení exekuce) není jeho podpisem pravým, pokládal za vyvrácenou předložením plné moci, na níž podpis oprávněného byl úředně ověřen.

Povinný ve včasném dovolání setrval na námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Ta spočívá v tom, že podle jeho mínění oprávněný, tak jak je označen ve svých procesních podáních, neexistuje , nemohl dát svému zástupci řádně plnou moc, a neměl (a nemá) proto způsobilost být účastníkem řízení. Ačkoli na tuto skutečnost již dříve upozorňoval, soudy ji ignorovaly.

Podle § 130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné bez dalšího, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.

O takovou situaci v dané věci nejde. Ať již dovolatel namítá nedostatek existence oprávněného vůbec nebo nedostatek jeho řádného označení, spor o právo neotevírá; problém, který má na mysli nemůže mít jiný rozměr než skutkový, resp. procesní. Jeho hodnocení obecnou soudní praxi (v rovině právního názoru) ovlivnit nemůže a jeho význam nepřekračuje meze daného exekučního řízení.

O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen - proto nejde.

Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a násl. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu