20 Cdo 2021/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



20 Cdo 2021/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné České republiky Ministerstva financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, proti povinnému Ing. V. K. , zastoupenému Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, pro 408 950,- Kč vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 29 Nc 6200/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2012, č. j. 9 Co 752/2012-351, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Frýdku Místku usnesením ze dne 5. 3. 2012, č. j. 29 Nc 6200/2004-299, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 8. 8. 2011. Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že v exekučním řízení nelze zkoumat věcnou správnost exekučního titulu, a že důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo jeho rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 4 o. s. ř.).

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci podjatosti a práva na spravedlivý proces, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že soudy obou stupňů se nezabývaly tvrzeními povinného prokazujícími nezákonnost nařízené exekuce. Rozhodnutí předložená oprávněnou považuje za nicotná. Vady uvedeného řízení byly prokázány nálezem ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 433/2001, pravomocným rozsudkem Krajského osudu v Ostravě č. j. 22 Ca 78/2003-66 a pravomocným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 90/2007-79 . Uvedl dále, že ve věci sp. zn. 13 C 130/1997, jak je doloženo soudním spisem, bezúspěšně namítal nicotnost rozhodnutí ze dne 13. 11. 1997 a 20. 7. 2000 s ohledem na nález ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 8/1998, stejně jako to, že uvedená rozhodnutí byla vydána místně nepříslušným správcem daně, že nebyl respektován závazný právní názor soudu dle § 250j odst. 3 a § 250r o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2002) vyjádřený v pravomocných rozsudcích č. j. 22 Ca 246/94-28 a 22 Ca 247/94, jak bylo potvrzeno vyjádřením Krajského soudu v Ostravě č. j. Nc 115/98 ze dne 10. 11. 1998 a vyjádřením a stanovisky Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. PP/3719/98 ze dne 31. 08. 1998 a č. j. 51736/99-OOD ze dne 21. 02. 2000, které povinný předložil v průběhu soudního řízení . Soudům vytýká, že nepřihlédly k § 33 odst. 12 zák. č. 337/1992Sb. a pokynu DS 62 pod č. j. 252/37 369/1996. Nepřihlédly ani k tomu, že rozhodnutí ze dne 13. 11. 1997, č. j. 27459/97/363920/6123, bylo vydáno v prekluzi pro vyměření daně . Daň za rok 1992 bylo možné povinnému vyměřit pouze do 31. 12. 1996. K vydání tohoto rozhodnutí nemohlo dojít ani podle § 47 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., jak je doloženo listinou ministerstva financí ČR ze dne 10. 10. 1997, č. j. 391/77 865/1997-EO-A4/97, neboť daňové orgány začaly ve věci konat teprve poté, co byla podána žaloba povinným (jako žalobcem a poškozeným) podle zákona č. 58/1969 Sb., a to v návaznosti na nezákonná rozhodnutí zrušená pravomocnými rozsudky č. j. 22 Ca 246/94-28 a 22 Ca 247/94 a po nečinnosti daňových orgánů ve věci obnovy řízení podle části páté zákona . Povinný tvrdil, že mu soudy po celou dobu exekučního řízení bezdůvodně odmítaly ustanovit zástupce, ačkoliv splňuje předpoklady stanovené zákonem. V postupu soudu spatřuje porušení práva garantovaného čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy podle jeho názoru také nevzaly v úvahu, že soudem ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o nicotnosti rozhodnutí č. j. 27 459/97/363920/6123 ze dne 13. 11. 1997, přestože již v předchozích osmi řízeních bylo rozhodováno o tom, že se věc vrací orgánům žalovaného k dalšímu řízení. Nyní probíhá deváté řízení pod sp. zn. 22 Af 50/2012. Povinný rovněž připomněl, že nebylo vyhověno jeho žádosti o opravu protokolu o jednání ze dne 22. 1. 1998. Povinný má dále za to, nevydáním rozhodnutí podle § 15b a 16a došlo k vadám soudního řízení v neprospěch povinného a porušení jeho základního ústavního práva. Je přesvědčen, že soudci senátu 9 Co získali o věci vědomosti té povahy, jež vyvolávají pochybnost o jejich vnitřní nezávislosti. Zpochybňuje nestrannost soudců, jestliže rozhodovali v odvolacím řízení o náhradu škody v neprospěch odvolatele a nyní rozhodovali v exekučním řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen ex. řád ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Ačkoliv dovolatel přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, hodnocením všech námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.

Dovolatel předně vytýká, že před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo rozhodnuto o podjatosti soudců senátu 9 Co Krajského soudu v Ostravě. Případný nesprávný postup exekučního soudu v této věci (podobně jako vytýkaná skutečnost, že soudy dovolateli v exekučním řízení odmítaly ustanovit advokáta), je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež však jak již bylo uvedeno způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) být nemůže. Pokud se týká přímo výtky podjatosti soudců, tu lze uplatnit v žalobě o zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., není však žádným z taxativně vymezených dovolacích důvodů a dovolací soud k ní může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což však v projednávané věci splněno není.

Dovolatel dále namítal, že v exekuci jsou vymáhány náklady soudního řízení o (neúspěšné) žalobě dovolatele proti České republice Ministerstvu financí o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem finančních orgánů (vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 13 C 130/1997), v němž oprávněná předložila soudům dle názoru dovolatele nicotná rozhodnutí (platební výměr Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí z 13. 11. 1997, č. j. 27459/97/363920/6123, a ze dne 26. 7. 2000, č. j. 22790/00/363920/6123), údajně vydaná v prekluzi pro vyměření daně , místě nepříslušným správcem daně a v rozporu se závazným právním názorem. Tyto námitky jsou z hlediska založení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí potvrzujícímu usnesení o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené k vymožení nákladů soudního řízení (uložených povinnému pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku z 30. 10. 2000, č. j. 13 C 130/97-162, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 291/2001, a usnesením Nejvyššího soudu ČR z 18. 12. 2002, č. j. 25 Cdo 2265/2002-283) naprosto bezcenné. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v exekuci není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto závěru nic nezmění ani tvrzení dovolatele, že lze předpokládat, že rozhodnutí předložená v nalézacím řízení budou zrušena, což povede přinejmenším k obnově soudního řízení pod sp. zn. 13 C 130/1997 , v němž byla povinnému uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vymáhaných v rámci této exekuce.

Případné vady nalézacího řízení, jejichž existenci dovolatel spatřuje například v tom, že nalézací soud neopravil protokol o jednání z 22. 1. 1998 podle jeho skutečného průběhu, se do exekučního řízení (i kdyby skutečně existovaly) nepřenáší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu