20 Cdo 2020/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2020/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Mgr. Z. H., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. G., zastoupenému advokátem, pro 46.800,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 73 Nc 2760/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2006, č.j. 56 Co 544/2005-171, takto :


I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2006, č.j. 56 Co 544/2005-171, se v části, jíž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 22. 7. 2005, č.j. 73 Nc 2760/2002-150, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a v tomto rozsahu vráceno soudu prvního stupně k dalšímu řízení, odmítá.


II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2006, č.j. 56 Co 544/2005-171, se v části, jíž bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 22. 7. 2005, č.j. 73 Nc 2760/2002-150, tak, že se exekuce nařízená usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 16. 12. 2002, č.j. 73 Nc 2760/2002-11, zastavuje,


a v závislém výroku o povinnosti oprávněného k náhradě nákladů řízení státu zrušuje


a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 22. 7. 2005, č.j. 73 Nc 2760/2002-150, Okresní soud Plzeň město zamítl návrh, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce. Po provedeném dokazování uzavřel, že žádný z právních úkonů, kterými povinný započetl proti vymáhané pohledávce svoji pohledávku za P. J., není účinný, protože jejich adresátem byly nesprávné subjekty, resp. nebyla splněna podmínka včasného oznámení k započtení způsobilé pohledávky postupníkovi (oprávněnému), jenž povinnému (dlužníkovi) postoupení pohledávky řádně prokázal. Předpoklady pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), tudíž podle soudu prvního stupně splněny nebyly.


Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 2. 2006, č.j. 56 Co 544/2005-171, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že exekuci zastavil, oprávněného zavázal k náhradě nákladů řízení státu a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že postoupení pohledávky povinnému oprávněný (postupník) neprokázal a P. J. (postupitel) neoznámil, takže vymáhaná pohledávka zanikla započtením proti pohledávce povinného za postupitelem, a to okamžikem, kdy se setkaly (15. 7. 2002). Projev směřující k započtení je podle odvolacího soudu obsažen v dopisu ze dne 17. 7. 2003, jehož převzetí P. J. ve výpovědi před soudem prvního stupně potvrdil.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Povinnost prokázat postoupení pohledávky povinnému argumentuje dovolatel splnil; odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy, kterými byla tato skutečnost prokázána, tedy jeho výpověď, svědectví Mgr. V. T. a kontrolní převážení obsahově odpovídajících zásilek dodací poštou, nesprávně vyhodnotil. Pokud v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že dopis ze dne 17. 7. 2003 (podle oprávněného správně 2002) P. J. převzal a započtení pohledávky tak bylo účinně provedeno, má dovolatel za to, že odvolací soud zaměnil písemnosti (dopis povinného oprávněnému z 16. 7. 2002, dopis oprávněného povinnému z 17. 7. 2002) a dopis, na který odkazuje, byl ve skutečnosti písemností odeslanou oprávněným povinnému. Dovolatel se dále domnívá, že odvolací soud pochybil, nerozhodl-li o náhradě nákladů exekučního řízení, a vrátil-li v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání


a rozhodnutí.


Povinný navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť je postaveno na omylu oprávněného o záměně listin a neobsahuje žádnou skutečnost, z níž by vyplynulo, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 1, 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně


o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné.


Z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá již proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé (navíc nejde o rozhodnutí, jímž by odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil či potvrdil), a ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. použít nelze, neboť nejde o žádný z případů zde uvedených.


Nejvyšší soud proto dovolání, jímž oprávněný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


Jinak je dovolání ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).


Z úřední povinnosti tedy i když nebyly v dovolání uplatněny přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 (tzv. zmatečnostem ), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).


Právě jinou vadou ve smyslu shora uvedeného ustanovení je řízení u odvolacího soudu postiženo.


Podle ustanovení § 213 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2/). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3/). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4/).


Podle ustanovení § 213a o.s.ř., má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 3, věta první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám (odstavec 1/). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy (§ 213 odst. 4) buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo dožádaného soudu (odstavec 2/).


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle něhož vymáhanou pohledávku smlouvou ze dne 16. 7. 2002 postoupil P. J. oprávněnému, který ho zastupoval v řízení, v němž byl vydán podkladový titul, tj. rozsudek Okresního soudu Plzeň město z 19. 4. 2002, č.j. 14 C 332/2001-81 (pohledávka představuje náhradu nákladů nalézacího řízení). Dopisem ze dne 16. 7. 2002, který byl adresátovi (oprávněnému) doručen 18. 7. 2002, uplatnil povinný ve vztahu k P. J. jako klientu Mgr. Z. H. proti vymáhané pohledávce k započtení svoji (judikátní) pohledávku (330.098,- Kč s příslušenstvím) za P. J., přiznanou pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň město z 22. 12. 1998, č.j. 11 C 256/98-10. Oprávněný (postupník) zaslal povinnému dopis, podaný k poštovní přepravě 6. 8. 2002 (zásilka R 001581 podací pošty Plzeň 5), v němž bylo oznámení o postoupení pohledávky datované dnem 17. 7. 2002 a kopie smlouvy o postoupení pohledávky z 16. 7. 2002. Povinný následně uplatnil započtení téže pohledávky přímo proti oprávněnému (dopisem ze dne 30. 1. 2003) a znovu proti P. J. (dopisem ze dne 17. 7. 2003).


Skutkový závěr, podle něhož obálka dopisu obsahovala nejen oznámení


o postoupení pohledávky datované dnem 17. 7. 2002 (což povinný nepopíral), ale i kopii postupní smlouvy, opřel soud prvního stupně o výpověď oprávněného, výpověď svědkyně Mgr. V. T. a kontrolní převážení zásilky dodací poštou, jejíž hmotnost (tzv. gramáž) odpovídala více než jen jednomu listu papíru formátu A4. Výpovědi povinného a svědkyně D. G. vyhodnotil pokud jde o obsah zásilky podané k poštovní přepravě 6. 8. 2002 jako nevěrohodné. To, že všechny tři kompenzační právní úkony (dopisy z 16. 7. 2002, 30. 1. 2003 a 17. 7. 2003) došly těm, kterým byly určeny, nebylo mezi účastníky sporné.


Na základě shora uvedené skutkového zjištění dospěl soud prvního stupně


k (právnímu) závěru, že oprávněný (postupník) prokázal ve smyslu § 526 odst. 1, věty druhé, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), povinnému (dlužníkovi), že vymáhaná pohledávka byla postoupena. Protože kompenzační právní úkony z 16. 7. 2002 a z 17. 7. 2003 nevyvolaly sledované účinky (první byl adresován Mgr. Z. H. jako zástupci P. J., ovšem zastoupení skončilo právní mocí podkladového rozsudku, tj. 11. 7. 2002; druhý byl sice učiněn vůči P. J., ale poté, co oprávněný /postupník/ postoupení pohledávky řádně prokázal), posuzoval soud prvního stupně, zda k započtení nedošlo na podkladě právního úkonu vtěleného do dopisu z 30. 1. 2003, adresovaného oprávněnému (postupníkovi). Uzavřel, že předpoklady započtení podle ustanovení § 529 odst. 2, věty první, obč. zák. nejsou splněny, neboť povinný bez zbytečného odkladu neoznámil oprávněnému, že v době, kdy mu bylo prokázáno postoupení vymáhané pohledávky, měl k započtení způsobilou (judikátní) pohledávku za P. J. (postupitelem); povinný, který již od srpna 2002 o postoupení pohledávky věděl, učinil postupníkovi kompenzační úkon spojený s oznámením o existenci (judikátní) pohledávky až po šesti měsících.


Odvolací soud, který při odvolacím jednání dne 31. 1. 2006 toliko přečetl listinu (dopis z 17. 7. 2003, viz § 129 odst. 1, § 211 o.s.ř.), po skutkové stránce uzavřel (stejně jako v předcházejících kasačních rozhodnutích), že z důkazů, které soud prvního stupně provedl a o nichž opřel své skutkové závěry, nelze dovodit splnění povinnosti oprávněného (postupníka) prokázat povinnému, že pohledávka byla smlouvou ze dne 16. 7. 2002 postoupena. Jinými slovy, zhodnocením důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně dospěl ke zjištění, že v obálce dopisu kopie smlouvy


o postoupení pohledávky nebyla. Jelikož P. J. (postupitel) postoupení pohledávky povinnému ve smyslu § 526 odst. 1, věty první, obč. zák. neoznámil (na opačném závěru však soud prvního stupně své právní posouzení nevystavěl), je účinným projevem směřujícím k započtení až dopis ze dne 17. 7. 2003, adresovaný P. J. (postupiteli). Zánik závazku podle odvolacího soudu nastal okamžikem, kdy se pohledávky setkaly, tedy splatností vymáhané pohledávky, jež nastala 15. 7. 2002


(§ 580 obč. zák.).


Uvedené závěry odvolacího soudu nepředstavují odlišné právní posouzení skutkového stavu věci v podobě, kterou považoval soud prvního stupně za prokázanou; ve skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně, a na jeho základě věc otázku zániku práva započtením (§ 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.) právně hodnotil.


Ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) se v odvolacím řízení uplatní princip úplné apelace, a to i v případech projednání odvolání proti usnesení o zastavení (nezastavení) výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005). Účastníci mohou uvádět nové skutečnosti a důkazy (§ 254 odst. 4 o.s.ř.), takže omezení odvolacího důvodu vyjádřeného v § 205 odst. 2 písm. f/ o.s.ř. není namístě (§ 205a, § 211a o.s.ř.).


Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a že je povolán přezkoumat správnost rozhodnutí nejen po právní,


ale i po skutkové stránce, dopadá do apelačního systému obecně, tj. vztahuje se na úplnou i neúplnou apelaci. Uvedená zásada neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků; je tomu tak proto, že při hodnocení těchto důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen v protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi v protokole vyjádřeny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud dospěl k odlišným (jiným) skutkovým zjištěním, aniž by rozhodné důkazy sám zopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, roč. 1966, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 18). Pokud se odvolací soud chtěl odchýlit od skutkových závěrů, které učinil soud prvního stupně o tom, zda a jakou formou oprávněný (postupník) prokázal povinnému, že se stal věřitelem vymáhané pohledávky, byl povinen jak ukládá § 213 odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř. důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, zopakovat, případně si provedením dalších důkazů, pokud byly uplatněny (srov. § 212a odst. 3 o.s.ř.), zjednat rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení těchto důkazů. Neučinil-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně za podložené, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. § 122,


§ 132, § 211 a § 213 o.s.ř.).


Nejvyšší soud proto aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) usnesení odvolací soudu ve věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení státu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení


(§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).


V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. července 2007


JUDr. Pavel Krbek, v. r.


předseda senátu