20 Cdo 2013/2010
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 předpisu č. 592/1992Sb.




20 Cdo 2013/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, s adresou pro doručování: Krajská pobočka pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 6, proti povinnému M. Š. , zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem v Praze 6 Suchdole, Výhledské nám. 1016, pro 116 362,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 25 E 55/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 29 Co 416/2008-26, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 2. 2008, č. j. 25 E 55/2008-6, kterým obvodní soud nařídil podle platebních výměrů VZP ČR, Krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 25. 9. 2006, č. 4140605906, a ze dne 25. 9. 2006, č. 2140605905, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 116 362,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z důchodu, který mu přísluší od České správy sociálního zabezpečení, a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že exekuční tituly jsou vykonatelné a že námitka, že povinný své zdravotní pojištění platil, není pro rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí významná.

Povinný v dovolání uvedl, že oba platební výměry, na základě nichž byl nařízen výkon rozhodnutí, mu byly doručeny jako příloha k přípisu ze dne 25. 9. 2006, přičemž z doručenky založené ve spise vyplývá, že si zásilku nepřevzal, takže nastala fikce doručení podle § 24 odst. 2 správního řádu. V době doručování platebních výměrů se však povinný, popř. jeho matka zdržovali doma, nikdo z nich nebyl však ústně nebo písemně na uložení zásilky upozorněn. Namítá proto, že mu platební výměry nebyly řádně doručeny. Dále uvedl, že dlužné pojistné mělo vzniknout v roce 1993, od tohoto roku do roku 2002, kdy mu byl doručen přípis oprávněné ze dne 30. 4. 2003, oprávněná neučinila žádný úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření. Protože se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět let ode dne splatnosti (§ 16 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen zákon č. 592/1992 Sb. ), byl platební výměr na dlužné pojistné vypracován po marném uplynutí promlčecí doby. Stejné je tomu i v případě penále ve výši 99 730,- Kč, kde je také stanovena pětiletá promlčecí doba (§ 19 zákona č. 592/1992 Sb.). S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, svazku 7, ročníku 2007, str. 629, zároveň uvedl, že pětiletá lhůta k předepsání a vymáhání pojistného na zdravotní pojištění stanovená v § 16 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je lhůtou prekluzívní, a nikoliv promlčecí. Pojistné na zdravotní pojištění je tak nutno ve lhůtě pěti let ode dne splatnosti předepsat pravomocně, nestačí tedy, aby v této lhůtě bylo vydáno nepravomocné rozhodnutí o předepsání pojistného. Pokud došlo k prekluzi, měl k této skutečnosti odvolací soud z úřední povinnosti přihlédnout. Připomněl, že se nachází v tíživé finanční situaci a navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že platební výměry byly povinnému doručovány podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., a nikoliv podle zákona č. 71/1967 Sb., a že si povinný mohl požádat o prominutí zmeškání lhůty k podání opravného prostředku proti platebním výměrům. Rovněž uvedla, že nedoručení platebních výměrů namítá povinný nově až v dovolání a že v exekučním řízení již nelze přezkoumávat jejich věcnou správnost.

Dovolací soud rozhodl o věci podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srovnej čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 v části první zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen o. s. ř. .

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Povinný netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.

Pokud povinný namítá, že mu nebyly platební výměry doručeny, uplatňuje nové skutečnosti, k nimž nelze přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Namítá-li povinný, že platební výměry byly vydány po marném uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., jež považuje za lhůtu prekluzívní, tedy že již neměly být vydány, zpochybňuje jejich věcnou správnost. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Povinný se svým dovoláním úspěšný nebyl, oprávněné dle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, §224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu