20 Cdo 2006/2006
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2006/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A., s. r. o., proti povinnému D. Š., zastoupenému opatrovníkem J. Š., prodejem nemovitostí, pro částku 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 26 E 20/2001, o dovolání vydražitele M. d., zastoupeného advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2006, č. j. 16 Co 49/2006-205, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 21. 7. 2005, č.j. 26 E 20/2001-188, jímž obvodní soud vydražiteli udělil příklep a stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání. S odvolací námitkou vydražitele (navrhujícího změnu usnesení soudu prvního stupně tak, aby bylo rozhodnuto, že se příklep neuděluje), že jedním z vydražených pozemků vede pozemní komunikace užívaná blíže neurčeným počtem třetích osob (z čehož odvolatel dovozoval, že pozemek je zatížen závadou, jež se negativně promítá i do jeho hodnoty a využitelnosti ), se městský soud vypořádal závěrem, že tato neoficiální a nikde neevidovaná cesta, vytvořená třetími osobami přes zatím nevyužívaný a neoplocený pozemek , není závadou spojenou s vydraženou nemovitostí ve smyslu ustanovení § 336a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), a že odvolatel ostatně ani netvrdí, že by cesta byla zřízena v souladu s občanskoprávními a stavebními předpisy, případně že by určité osobě svědčilo konkrétní právo k ní.


V dovolání, jehož přípustnost dovozuje pouze z ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. (poučení o nutnosti existence zásadního právního významu potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné), vydražitel namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že věc spočívá na nesprávném právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nenařídil jednání spojené s ohledáním dražených nemovitostí; při něm by totiž musel zjistit, že pozemky nejsou bez faktických a právních závad, jak je to deklarováno v dražební vyhlášce , nýbrž naopak že na nich je veřejná pozemní komunikace (ulice V P.), k níž mají práva třetí osoby. Dovolatel má za to, že v dražební vyhlášce mělo být uvedeno přinejmenším to, že na dražených pozemcích se uvedená komunikace, k níž nebyl zjištěn právní důvod , nachází. Uvedený nedostatek má dopad i na určení výsledné ceny pozemků, která byla v důsledku nezohlednění popsané závady stanovena chybně. Výše popsaná vada řízení pak měla za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že při nařízení dražebního jednání ani při provedení dražby k porušení zákona nedošlo.


Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.





Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.


Dovolatel (maje poučení odvolacího soudu za nesprávné) však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam (a v čem tento význam spočívá), a že tedy podmínky předepsané ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.


O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož zde není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud byť se výslovně o samostatnosti jednotlivých stadií exekuce nezmínil při posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.


Ta, stejně jako právní teorie, zastává názor, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitostí (stanovené ve smyslu § 336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání /§ 336/) a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen kromě jiného onu výslednou cenu uvést (§ 336b odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). V daném případě se tak stalo usneseními z 29. 3. 2005, č.j. 26 E 20/2001-93 a z 24. 5. 2005, č.j. 26 E 20/2001-99, proti nimž žádný z účastníků odvolání nepodal, takže obě usnesení nabyla právní moci.





Porušením zákona při nařízení dražebního jednání (§ 336k odst. 3 o. s. ř.) rozumí judikatura i právní nauka (viz např. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, JUDr. Kurka a JUDr. Drápal, Linde, Praha 2004, str. 552) kromě případů, kdy např. dražební vyhláška byla vydána před právní mocí usnesení o výsledné ceně (§ 336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) nebo kdy neobsahovala všechny výroky předepsané ustanovením § 336b odst. 2 o. s. ř., také případy, kdy některý z výroků byl v dražební vyhlášce uveden v rozporu se zákonem, případně s faktickým či právním stavem (což měl na mysli vydražitel, dovozuje-li v bodě VI., 4. dovolání /č.l. 221/ nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že při nařízení dražebního jednání k porušení zákona nedošlo). V souladu s tím, co bylo uvedeno výše o relativní samostatnosti jednotlivých fází exekuce, je však za takovéto posledně uvedené případy namístě považovat pouze ty, kdy nepříznivé důsledky výroků v rozporu se zákonem nebylo možno odstranit jinak, tedy např. případy, kdy takový výrok v rozporu se zákonem vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva apod. Tak tomu však není v případě, kdy oním výrokem v rozporu se zákonem by měl být výrok o výsledné ceně nemovitostí případně o existenci či neexistenci vad na nich váznoucích (§ 336b odst. 2 písm. c/, f/ o. s. ř).


Pokud jde o druhý případ porušení zákona, o němž hovoří ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř., totiž porušení zákona při provedení dražby, to sice dovolatel formálně namítá, avšak skutkově nijak nevymezuje; o porušení zákona při provedení dražby totiž jde např. v případech, že soud neumožnil dražit všem oprávněným dražitelům, nebo jestliže neudělil příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, či jestliže soud prvního stupně neumožnil přítomným při dražbě podat námitky proti příklepu, nebo neodročil-li dražební jednání, ačkoli tak učinit měl (neboť nebyly splněny podmínky dražby) apod. Nic takového či obdobného však dovolatel netvrdil.


Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.


Dovolání bylo odmítnuto, žádnému z dalších účastníků, jež by jinak měli podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. května 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu