20 Cdo 20/99
Datum rozhodnutí: 30.01.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 20/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobců A/ M. A., a B/ P. A., zastoupených advokátem, proti žalovanému městu B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 155/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 1998, č. j. 13 Co 403/97-53, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 1998, č. j. 13 Co 403/97-53, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 10. února 1997, č. j. 22 C 155/96-36, tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky parcely parc. č. 818 zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 216 pro obec B., katastrální území S. B., se zamítá i ve vztahu k pozemkům dříve evidovaným jako parcela p.č. 251 - stavební plocha a parcela p.č. 402/6 - zahrada, oběma zapsaným v knihovní vložce č. 230 pro obec B., katastrální území S. B., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. února 1997, č. j. 22 C 155/96-36, určil, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky parcely p.č. 818, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví (dále jen "LV") č. 216 pro obec B., katastrální území S. B., a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zavázal žalobce. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který z ustanovení § 20 a § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "katastrální zákon"), dovodil, že parcela dřívějšího p.č. 402/4 (o níž žalovaný tvrdí, že je v jeho vlastnictví, a z níž sloučením do parcely dřívějšího p.č. 251 a posléze přečíslováním vznikla předmětná parcela nyní p.č. 818), není-li - pod samostatným parcelním číslem - vedena v (nynějším) katastru nemovitostí, není věcí v právním smyslu, v důsledku čehož pak uzavřel, že (spolu)vlastníky sloučené a přečíslované parcely nyní p.č. 818 jsou žalobci. Odvolací soud naopak zdůraznil, že (podle jeho názoru bez ohledu na to, zda dřívější - dosud ovšem ve zjednodušené evidenci současného katastru nemovitostí pod dosavadním číslem vedená - parcela p.č. 402/4 je samostatnou věcí v právním smyslu) zahrnuje-li nynější, po ukončení obnovy operátu evidence nemovitostí p. číslem 818 označená parcela o velikosti 513 m2 "...výměru přesahující rozsah, v jakém mohl nabýt a nabyl vlastnictví k téže nemovitosti právní předchůdce žalobců...", žaloba domáhající se určení vlastnictví k celé této parcele důvodná být nemůže, jelikož žalobci mohli vlastnictví k předmětné parcele nabýt pouze v rozsahu, v jakém byl převodce (jejich právní předchůdce) oprávněn s ní nakládat.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž uplatnili dovolací důvody "...v souladu s ustanovením § 241 odst. 1, odst. 2 písm. c), d)" /správně podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d)/ o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle písmene c) uvedeného ustanovení žalobci spatřují v "nerespektování" skutkového zjištění soudu prvního stupně, který "...dovodil, že parcela č. 402/4 není vedena v katastru nemovitostí a tudíž není věcí ve smyslu práva". Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelé spatřují v názoru odvolacího soudu, že "...není rozhodující, zda předmětná parcela, v předcházejícím označení 402/4, je či není věcí ve smyslu práva".

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. května 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné, byť pouze zčásti a jen podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (vadám, jež řízení činí zmatečným), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Uvedené vady dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu bylo tedy posoudit, zda jsou dány žalobci uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, případně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod poř. č. 161).

Jestliže dovolatelé - argumentem, že odvolací soud nerespektoval skutkové zjištění soudu prvního stupně o neexistenci zápisu parcely p.č. 402/4 v katastru nemovitostí - mínili namítnout, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jelikož výsledek hodnocení důkazu odvolacím soudem - protože pominul rozhodnou skutečnost vyšlou v řízení najevo - neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., pak této námitce přisvědčit nelze. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž nikterak nevyplývá, že by odvolací soud ohledně zápisu parcely č. 402/4 učinil zjištění opačné od zjištění soudu prvního stupně, tedy že by parcela p.č. 402/4 v současném katastru nemovitostí zapsána byla; odvolací soud pouze vycházel ze zjištění, že tato parcela vedená v původním katastru (tedy pozemkovém katastru zřízeném zákonem č. 177/1927 Sb.) je evidována i nyní, a to - ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 současného katastrálního zákona - zjednodušeným způsobem, s využitím údajů původního katastru (zkráceně - viz č.l. 23 - "PK"), tedy pod parcelním číslem 402/4. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tak v souzené věci dán není.

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. žalobci spatřují v právním posouzení odlišném od posouzení věci soudem prvního stupně, který - veden dílčím závěrem, že není-li parcela původního p. č. 402/4 vedena v současném katastru nemovitostí, nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu - dovodil, že vlastníky celé parcely nynějšího p.č. 818, o níž měl zjištěno, že vznikla sloučením parcel tehdejších p.č. 402/4, 251 a (zčásti) 402/6, jsou v důsledku kupní smlouvy žalobci.

V tomto ohledu dovolání - byť pouze částečně (žalobci se domáhají zrušení napadeného rozsudku v plném rozsahu) - důvodné je.

Podle ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák") jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení § 119 odst. 1, 2 obč. zák.). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly (viz. § 1 odst. 1 písm. a/, § 3 písm. a/, b/, § 4 a § 27 písm. a/ katastrálního zákona). Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.

Naopak, judikatura výslovně počítá se závěrem, že věcí v právním smyslu může být i pozemek, který je pouze částí parcely (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2000, pod poř. č. 40, podle něhož je způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva i pozemek, který je částí parcely). Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 1998, pod poř. č. 26) dokonce (pro účely posouzení správnosti /určitosti/ a úplnosti žaloby o vydání nemovitosti, jíž má být část pozemku) hovoří konkrétně o "části pozemku - dříve samostatné pozemkové parcele, později sloučené s jinými pozemky"; požadavku náležité identifikace nemovitosti přitom podle tohoto rozhodnutí odpovídá uvedení údajů z (dřívější) evidence v pozemkové knize, a tedy i v bývalém pozemkovém katastru.

Závěr, že pozemek, který je částí parcely, je samostatnou věcí v právním smyslu, vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 19. března 1997, sp. zn. II. ÚS 82/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, díl prvý, pod poř. č. 31), podle nějž je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení či přeparcelování, resp. přečíslování.

Jak je patrno z posledního odstavce na straně 3 a prvního odstavce na straně 4 napadeného rozsudku, odvolací soud učinil (z tzv. identifikace parcel, tedy listiny vydané dne 10. prosince 1996 pod č. 1096-96/62170 katastrálním úřadem ve smyslu ustanovení § 27 písm. h/ katastrálního zákona, viz příloha č. 8 spisu) skutkové zjištění, že současná parcela p.č. 818 - zastavěná plocha o výměře 513 m2 byla (spolu s parcelou p.č. 819 - zahrada o výměře 632 m2) vytvořena z původní parcely p. č. 402/4 - ostatní plocha a cesta o výměře 64 m2 zapsané v knihovní vložce č. 211 a parcel zapsaných v knihovní vložce 230, tj. parcely p. č. 251 - zastavěná plocha o výměře 400 m2 a parcely p. č. 402/6 - zahrada o výměře 669 m2. Odvolací soud též zjistil, že na stejném listě vlastnictví jako parcela č. 818, tedy na LV 857, je ve zjednodušené evidenci (§ 27 odst. 3 katastrálního zákona) jako součást parcely p. č. 818 zapsána parcela p. č. 402/4 o výměře 64 m2. Tento skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstává nedotčen (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Totéž platí o skutkovém zjištění, že právní předchůdce žalobců nabyl děděním v roce 1977 vlastnictví pouze k parcelám tehdejších p.č. 251 a 402/6, a že k přečíslování parcel p.č. 402/4, 251 a 402/6 na parcely č. 818 a 819 došlo teprve v roce 1980 po dokončení obnovy operátu evidence nemovitostí (jíž, jak plyne z ustanovení § 5 odst. 7 katastrálního zákona, nemohou být dotčeny právní vztahy, není-li jejich změna doložena listinou, o kterýžto případ v souzené věci nejde).

Platí-li výše uvedené zásady, že pozemek (v současném katastru nemovitostí parcelním číslem neoznačený), který je částí parcely, samostatnou věcí v právním smyslu být může, a že tohoto charakteru nepozbývá v důsledku sloučení či přečíslování, pak - byla-li na žalobce (kromě jiných nemovitostí) převedena "parcela p.č. 818", vzniklá sloučením kromě parcel p.č. 251 a (zčásti) 402/6 právě také parcely p.č. 402/4, zatímco právní předchůdce žalobců děděním nabyl vlastnictví (kromě jiných nemovitostí) pouze k parcelám tehdejších p. č. 251 a 402/6 - je názor odvolacího soudu, že žalobci mohli nabýt vlastnictví k parcele p.č. 818 pouze v rozsahu, v jakém je nabyl jejich právní předchůdce, správný.

V tomto rozsahu, bylo-li v rámci žaloby o určení vlastnictví k parcele nynějšího p. č. 818 žalováno určení vlastnictví i k pozemku dříve evidovanému pod parc. č. 402/4, se tedy žalobcům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tudíž v tomto rozsahu - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§ 243b odst. 1 věta první a odst. 5 o. s. ř.).

Totéž však již neplatí o dalším závěru odvolacího soudu, že totiž žaloba o určení vlastnictví k parcele nynějšího p. č. 818 - přesto, že vznikla sloučením (také) parcel p. č. 251 a (zčásti) 402/6, jež vlastnil, jak bylo v řízení prokázáno, právní předchůdce žalobců - je nedůvodná v plném rozsahu. Jestliže totiž žalobci platně nabyli vlastnictví k parcelám dříve evidovaným pod p.č. 251 a 402/6, pak - právě s ohledem na výše uvedený závěr o rozdílu mezi pozemkem a parcelou - jejich žaloba na určení vlastnictví k parcele nynějšího p.č. 818 zčásti, a to v rozsahu pozemků dříve evidovaných jako parcely p.č. 251 a 402/6, důvodná je a v tomto směru je tudíž posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), byl napadený rozsudek v této části podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), v němž se odvolací soud bude muset zabývat nejprve otázkou naléhavého právního zájmu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová