20 Cdo 1981/2002
Datum rozhodnutí: 26.11.2003
Dotčené předpisy: § 85 předpisu č. 358/1992Sb., § 315 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1981/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci žalobce O. U., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. M. T., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 101.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 6/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2002, č. j. 15 Co 1320/2002-47, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.965,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se poddlužnickou žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná, do jejíž notářské úschovy byly složeny peníze ve prospěch jeho dlužníka (společnosti G., a. s., zavázané zaplatit mu částku 46.054,- Kč s příslušenstvím vykonatelným rozsudkem sp. zn. 7 C 63/98, jehož exekuce podle § 312 a násl. občanského soudního řádu byla nařízena pravomocným usnesením sp. zn. 27 E 638/2001), svou povinnost poddlužníka nesplnila, a ač jí to jako dlužnici povinného exekuční soud uložil peníze žalobci nevyplatila.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím pak krajský soud změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu ze 14. 3. 2002, č. j. 3 C 6/2002-28, tak, že žalobu s odůvodněním, že mezi notářkou a osobou, v jejíž prospěch byly peníze do notářské úschovy složeny, právní vztah neexistuje zamítl. Odvolací soud (vycházející z názoru, že přijetím peněz do notářské úschovy podle ustanovení § 85 a násl. notářského řádu vzniká vztah pouze mezi notářem a žadatelem /složitelem/, jedině jehož pokyny je notář vázán) neakceptoval ani názor soudu prvního stupně, že úschova podle ustanovení § 85 notářského řádu je jinou skutečností uvedenou v zákoně ve smyslu § 489 občanského zákoníku zakládající závazkový vztah mezi notářem a osobou, v jejíž prospěch byly peníze složeny. Jestliže tedy notářka dlužníkem povinného (společnosti G., a. s., ve vztahu k níž vedl žalobce /úspěšně/ nalézací a posléze i vykonávací /podle § 312 a násl. o.s.ř./ řízení) není, nemůže ani být, uzavřel odvolací soud, úspěšná poddlužnická žaloba oprávněného vůči notáři jakožto dlužníku povinného. S námitkou, že pohledávka společnosti G., a. s. za žalovanou není pohledávkou nepodléhající výkonu rozhodnutí ve smyslu § 317 o.s.ř., se odvolací soud vypořádal závěrem, že žalovaná se nebránila argumentací opřenou o ustanovení § 317 o.s.ř., nýbrž námitkou, že pohledávka (vůbec) neexistuje.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž uplatňuje dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru o neexistenci právního vztahu mezi žalovanou a společností G., a. s.; podle dovolatele je totiž nepochybné, že po splnění podmínek obsažených v protokolu o přijetí peněz do notářské úschovy budou zbývající peníze žalovanou poukázány výlučně společnosti G., a. s. , lze tedy tuto situaci podřadit pod ustanovení § 489 obč. zákoníku, tedy vzniku závazkového vztahu na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností konkrétního případu. V závěru dovolání žalobce zdůraznil, že předmětná pohledávka není ve výčtu těch, jež nepodléhají výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 317 o.s.ř.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že mezi notářem a osobou, v jejíž prospěch jsou do notářské úschovy složeny peníze, neexistuje právní vztah, že tedy notář není dlužníkem této osoby (v předchozím exekučním řízení povinného) a tudíž ani poddlužníkem žalobce (oprávněného).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Závěr odvolacího soudu, že přijetím peněz do úschovy peněz vzniká právní vztah pouze mezi notářem a složitelem (žadatelem), je správný. Tento závěr a na něj navazující výklad na str. 3 napadeného rozsudku (č. l. 49 shora) lze vzhledem k dovolací námitce (žádným argumentem, jímž by se žalobce vypořádal s jednotlivými na sebe navazujícími dílčími závěry odvolacího soudu, ostatně neodůvodněné) doplnit jen v tom směru, že osoba, v jejíž prospěch byly peníze do úschovy složeny, by se účastnicí vztahu s notářem mohla stát jedině na základě tzv. svěřenské smlouvy, kterou uzavírá notář s oběma osobami, tedy složitelem i oprávněným; taková smlouva však (a netvrdí to ani sám dovolatel), jak vyplývá ze spisu, uzavřena nebyla.

Důvodná není ani dovolací argumentace ustanovením § 489 obč. zák., z jehož demonstrativní povahy žalobce dovozuje, že závazkový právní vztah může vzniknout na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností konkrétního případu. Dovolatel totiž pomíjí, že oněmi jinými skutečnostmi (než v ustanovení § 489 obč. zák. výslovně uvedenými, tj. smlouvou, způsobenou škodou či bezdůvodným obohacením), z nichž vznikají závazky, nejsou kterékoli (jak uvádí žalobce) skutečnosti vyplývající z okolností konkrétního případu , nýbrž jen skutečnosti v zákoně výslovně stanovené. Složení peněz do notářské úschovy takovouto skutečností zakládající vztah mezi notářem a další (od složitele odlišnou) osobou jak patrno z ustanovení §§ 85-88 notářského řádu není. Namítá-li žalobce konečně, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i z hlediska ustanovení § 317 o.s.ř., je dovolání v této části nedůvodné již proto, že na právním posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení napadené rozhodnutí nespočívá.

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud, jestliže žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované zamítl, věc posoudil správně, a že se tedy žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 6, věta před středníkem o.s.ř. rozsudkem zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalované podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 9.890,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3, odst. 1, bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ) sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2003

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu