20 Cdo 1969/2005
Datum rozhodnutí: 24.11.2005
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb.




20 Cdo 1969/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a.s. proti povinnému E. M., pro 18.279,80 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí povinného, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 E 4/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2005, č. j. 37 Co 45/2005-32, takto :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2005, č. j. 37 Co 45/2005-32, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 13. května 2004, č. j. 1 E 4/2003-17, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud obsahově potvrdil usnesení, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. ). Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně vykonávají na základě ustanovení § 274 písm. f/ o.s.ř. podle §§ 251 až 271 s výjimkou § 261a odst. 2 a 3, nelze však přitom odhlédnout od ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále také jen správní řád ), který stanoví, že rozhodnutí správního orgánu lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Uvedená lhůta je prekluzívní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno. Dle názoru odvolacího soudu tyto důsledky pro výkon rozhodnutí nastávají i tehdy, když prekluzívní doba pro výkon rozhodnutí uplyne až v průběhu řízení o výkon. Nepřisvědčil tak odvolací námitce oprávněné o komplexní úpravě promlčení v ustanoveních §§ 387 až 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen obchodní zákoník ), když uzavřel, že pro výkon rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně ze dne 15. února 2001, č. j. 582633/2000-6371 je - se zohledněním dikce § 71 odst. 3 správního řádu - nastolen režim prekluze.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ a § 237 odst. 1, písm c/ a odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam oprávněná dovozuje ze skutečnosti, že nastolená otázka je řešena odvolacími soudy rozdílně a navíc aplikace ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu je v rozporu s hmotným právem. Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Toto ustanovení nemůže být v soudním výkonu rozhodnutí aplikováno v případě, kdy vykonávané správní rozhodnutí přiznává právo, jehož promlčecí doba je upravena zvláštním právním předpisem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99), a nadto se závazkový právní vztah oprávněného a povinného o poskytování telekomunikačních služeb neřídí hmotnými veřejnoprávními předpisy, nýbrž hmotnými předpisy soukromého práva. V této souvislosti také oprávněná poukázala na obsah rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, které napadenou otázku meritorně řeší.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; podle ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. platí ustanovení § 237 odst. 1 a 3 i zde.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod poř. č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že jsou dány předpoklady pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Okolnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně toliko co do upřesnění výroku o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, nečiní z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení.

Je-li tedy napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku užití ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu vykonatelných rozhodnutí správních úřadů. Vyšel přitom z právního názoru, uvedeného např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 1972 sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod poř. č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973 a aplikovaného např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002 a ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98 (na které v odůvodnění výslovně odkazuje odvolací soud), podle něhož rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu a dovodil, že ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu je třeba použít i při výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým byla telefonnímu účastníku uložena povinnost k úhradě dlužné telekomunikační úhrady. V podstatě shodný právní názor zaujal o této právní otázce při rozhodování o dovolání v obdobných věcech senát 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR (například v usnesení ze dne 25. září 2003 sp. zn. 20 Cdo 2294/2002, v usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. 20 Cdo 1959/2003, v usnesení ze dne 27. května 2004 sp. zn. 20 Cdo 628/2004 nebo v usnesení ze dne 28. července 2004 sp. zn. 20 Cdo 1033/2004) s tím, že tříletá prekluzívní lhůta podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, v níž lze rozhodnutí vykonat nejpozději, se uplatní i pro vymožení soukromoprávního nároku provozovatele telekomunikačního zařízení v řízení o výkon rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu.

Vzhledem k tomu, že velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR usnesením ze dne 16.února 2005, sp.zn. 31 Cdo 1966/2004, dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl zaujat při rozhodování senátu 20 Cdo v obdobných věcech, a že uvedená právní otázka je v rozhodování odvolacích soudů posuzována rozdílně, dospěl dovolací soud i při projednání této věci k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm.d), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.

V citovaném rozhodnutí velký senát poukázal na to, že v projednávané věci je významné, že oprávněná poskytla povinnému telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy "soukromoprávního vztahu") a že o povinnosti povinného zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu se zákonem správní úřad (Ministerstvo dopravy a spojů) rozhodnutím vydaným podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu) a že při úvaze, zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky, přičemž je nepochybné, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení. Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku), že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (§ 392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402, § 403 odst. 1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 387 a násl. - jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem. Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl by nastat stav, kdy sice právo není promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí právo přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli povinného). Proto dospěl dovolací soud k závěru, že ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva je upravující promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Aplikace ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu má své místo jen při výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nelze mít za správné, neboť vychází z jiného právního posouzení věci; Nejvyšší soud je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24.listopadu 2005

JUDr. František I š t v á n e k , v.r.

předseda senátu