20 Cdo 1954/2006
Datum rozhodnutí: 07.02.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1954/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. K., zastoupeného advokátkou, proti povinnému M. O., zastoupenému advokátem, pro 109.438,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 45 E 494/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, č.j. 55 Co 202/2005-45, takto:





Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, č.j. 55 Co 202/2005-45, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2005, č.j. 45 E 494/2003-28, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 1. 2005, č.j. 45 E 494/2003-28, jímž obvodní soud k návrhu povinného zastavil výkon rozhodnutí (nařízený jeho usnesením ze dne 8. 4. 2003, č.j. 45 E 494/2003-6). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla sice platně uzavřena pouze kupní smlouva ze dne 30. 12. 2004, nicméně odkaz na kupní smlouvu ze dne 1. 1. 1995 v oznámení o zápočtu nemá za následek jeho neplatnost, neboť obě smlouvy se týkaly téhož předmětu.


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ a § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že v řízení o výkon rozhodnutí se námitkou započtení nelze zabývat, je-li vzájemná pohledávka povinného sporná. O smlouvu ze dne 30. 12. 1994 povinný svou vzájemnou pohledávku neopíral, a proto je nesprávný názor soudů obou stupňů, že je nepodstatné, zda povinný má vůči oprávněnému pohledávku ze smlouvy ze dne 30. 12. 1994 nebo ze smlouvy ze dne 1. 1. 1995. Neplatnost dodatku ke kupní smlouvě ze dne 30. 12. 1994 (promíjejícího oprávněnému smluvní úroky) je pouze neplatností relativní, jíž se povinný nedovolal. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Povinný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Předpoklady započtení jsou podle jeho názoru splněny; mezi účastníky je sporné pouze to, kdy (nikoli zda vůbec) vznikl důvod vzájemné pohledávky tato skutečnost je ovšem pro účely započtení bez právního významu. Tvrzení oprávněného ohledně uzavření ústní dohody o změně režimu splácení kupní ceny je nepravdivé.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. d/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce, jejíž řešení dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil, tedy k otázce, zda za situace, kdy ohledně téhož předmětu byly mezi týmiž účastníky (v témže postavení) uzavřeny v různou dobu dvě různé kupní smlouvy, lze námitku započtení vzájemné pohledávky vyplývající z jedné z těchto smluv vztáhnout i na smlouvu druhou.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.


Podle § 489 obč. zák. vznikají závazky z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.


V souzené věci byly podle zjištění soudů obou stupňů (jehož správnost Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) mezi účastníky uzavřeny v různé dny ohledně téhož předmětu dvě různé kupní smlouvy s rozdílnou celkovou výší splátek kupní ceny s příslušenstvím. Jde tedy o dva různé právní úkony, které byť se týkají téhož předmětu koupě a bez ohledu na to, zda z hlediska platnosti obstojí oba současně nelze vzájemně zaměňovat a dovozovat, že právním důvodem pohledávky vyplývající z jedné smlouvy je zároveň i smlouva druhá (k existenci více smluv ohledně téhož předmětu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003).


Lze tedy uzavřít, že právní názor soudů obou stupňů, podle něhož při existenci více kupních smluv ohledně téhož předmětu mezi týmiž účastníky (v témže postavení) lze úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky vyplývající z jedné z těchto smluv vztáhnout i na smlouvu druhou (pro případ, že by pohledávka z prvně uvedené smlouvy neexistovala), správný není.


Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přezkoumal rovněž postup soudů v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení a zjistil, že odvolací řízení je zatíženo vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř. Jelikož tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž povinný spatřoval důvod zastavení výkonu rozhodnutí, byla sporná, soud prvního stupně k projednání návrhu správně nařídil jednání (§ 269 odst. 2 o.s.ř.). Jeho rozhodnutí vzhledem k nutnosti nařídit jednání proto nebylo usnesením, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.; rozhodl-li tedy odvolací soud o odvolání bez jednání, odňal tím dovolateli možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003).


Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). V něm se soud zaměří na zkoumání, podle které z obou předložených smluv vznikla povinnému pohledávka za oprávněným; návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí lze vyhovět pouze v případě, že vzájemná pohledávka povinného vznikla podle kupní smlouvy uvedené v oznámení o zápočtu.


Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. února 2007


JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.


předsedkyně senátu