20 Cdo 1948/2003
Datum rozhodnutí: 16.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY



20 Cdo 1948/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dodatečného projednání dědictví po Ing. L. G., zemřelém dne 6.7.1966, o návrhu Z. G., na obnovu řízení, za účasti Z. Š. a H. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 127/2001, o dovolání H. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.12.2001, č.j. 24 Co 316/2001-83, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.12.2001, č.j. 24 Co 316/2001-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a o návrhu na obnovu řízení o dodatečném projednání dědictví po zemřelém Ing. L. G. rozhodl tak, že se obnova tohoto řízení povoluje. Podle odvolacího soudu Z. G. podala návrh včas a důvodně; za řádný důvod obnovy pokládal (prokázanou) skutečnost, že dědička H. H. v původním řízení vystupovala za Z. G. (coby její zástupkyně) neoprávněně, neboť plnou moc, kterou předložila, opatřila podpisem vlastním (podpis zastoupené osoby pouze předstírala , resp. ji podepsala za ni sama). Jde o skutečnost , uzavřel odvolací soud, již navrhovatelka obnovy nemohla bez své viny použít v původním řízení, a jež je přitom způsobilá přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci.

H. H. (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. První dovolací důvod vztáhla k zjištění včasnosti návrhu na obnovu (navrhovatelka obnovy o původním řízení věděla již v době, kdy probíhalo), druhý pak k závěru, že vada plné moci je způsobilým důvodem obnovy řízení; odnětí možnosti jednat před soudem jím není, a navrhovatelka měla k dispozici, uvádí se v dovolání, postup podle ustanovení § 485 obč. zák.

Navrhovatelka ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné a navrhla, aby proto bylo odmítnuto .

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen o.s.ř. ).

Podle bodu 16. téže hlavy pak platí, že návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.



Jestliže v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 25.9.1996, č.j. 2 D 364/96-53, pak odvolací soud správně odvolání Z. G. projednal podle dosavadních předpisů , v důsledku čehož - ve smyslu citovaných ustanovení - nemohl soud dovolací s dovoláním naložit jinak, byť směřovalo proti rozhodnutí vydanému po 1.1.2001.

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Dovolatelka uplatnila způsobilé dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vady řízení, které posuzuje soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovoláním tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolatelka na první místo kladla námitku nesprávnosti resp. neúplnosti skutkových zjištění (viz § 241 odst. odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) namítajíc, že navrhovatelka se o skutečnostech, z nichž vyvozuje existenci důvodu obnovy řízení, dozvěděla již v roce 1997.

Tato okolnost je však pro posouzení dané věci druhořadá.

Pro výsledek posouzení důvodnosti dovolání je podstatné, zda důvod tvrzený návrhem na obnovu řízení je důvodem zákonným; jinými slovy, zda dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl uplatněn po právu.

Tím se otevírá - právní - otázka, zda okolnost, že účastnice řízení o dodatečné projednání dědictví (navrhovatelka jeho obnovy) vystupovala v tomto řízení jakožto zastoupená, ačkoli doklad o tomto zastoupení (plná moc) nebyl dokladem pravým, je důvodem obnovy tohoto řízení coby nová skutečnost ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jak dovodil odvolací soud, nebo takovým důvodem není.

Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu a který je přípustný jen z důvodů uvedených v § 228 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. může pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

"Skutečnosti" (o "rozhodnutí a důkazy" v dané věci jít nemůže) představují důvod obnovy jen tehdy, jsou-li - pro navrhovatele obnovy - ve srovnání s původním řízením nové; pak již postačuje, aby bylo možné, že jsou způsobilé přivodit pro toho, kdo se jich dovolává, příznivější rozhodnutí ve věci.

Skutečnostmi, jakožto důvody obnovy řízení, jest rozumět to, co bylo významné pro řízení původní ve vztahu k skutkového základu sporu (viz kupř. § 79 odst. 1, § 101 odst. 1, § 120, § 153 odst. 1 o.s.ř.). Musí jít o okolnosti, jež kdyby byly v původním řízení známy, by byly způsobilou základnou odpovídajícího tvrzení (účastníka), jakož i označení příslušného důkazu; kupříkladu, že je zde nová, pozdější, závěť, která jinak určuje podíly resp. věci či práva, jež mají připadnout účastníkům původního dědického řízení (jestliže pozdější závětí měl být coby dědic povolán ten, kdo nebyl účastníkem řízení, v němž bylo dědictví projednáno, nepřichází však obnova tohoto řízení v úvahu, jelikož opomenuté osobě je k dispozici institut ochrany oprávněného dědice podle § 485 až § 487 obč. zák.).

Existence skutečností ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je tedy typicky spojena s tím, že skutkový stav byl v původním řízení zjištěn - hodnoceno z objektivních hledisek - neúplně nebo nesprávně.

Oproti tomu nedostatek plné moci, resp. nedostatek plné moci řádné, je nedostatkem ryze procesní povahy, jež souvisí s tím, že zákon upravuje jednání účastníka v řízení i tak, že umožňuje (v některých případech - viz kupř. § 22 nebo § 241 o.s.ř.- ukládá), aby v něm nevystupoval přímo, nýbrž prostřednictvím svého zástupce (srov. § 22 a násl. o.s.ř.). Okolnost, že jménem účastníka jedná jako jeho zástupce někdo, kdo toto zastoupení nedoložil resp. nedoložil řádně (pravou listinou - plnou mocí), nemá (sama o sobě) přímý vztah k té rovině procesu, jež se identifikuje zjišťováním skutkového základu pro rozhodnutí, pročež se otázek, zda byl tento skutkový základ zjištěn úplně nebo správně, nedotýká.

Může tedy představovat toliko procesní vadu původního řízení, jež nejenže není (jako taková) relevantně přenositelná do řízení o jeho obnovu, především však o ní platí, že "skutečnost" ve smyslu "skutkovém" (podle § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nezakládá.

Důsledky toho, že v řízení vystupoval účastník v zastoupení jinou osobou (případně i jiným účastníkem), aniž by zastoupení bylo řádně doloženo (plnou mocí, podepsanou zastoupeným), se odvíjejí od závěru, v soudní praxi nezpochybňovaného, že tato procesní vada je svojí povahou odstranitelná (srov. § 104 odst. 2 o.s.ř.). Podala-li třetí osoba návrh, jímž se zahajuje řízení, s tím, že tak činí za jiného (jako zástupce), vyzve ji soud, aby postavení zástupce předložením řádné plné moci doložila; jestliže tak v stanovené době neučiní, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 2, věta třetí, o.s.ř.). Jinak, není-li podání třetí osoby návrhem na zahájení řízení, jedná soud nadále přímo s účastníkem; za zastoupeného jej prostě nepokládá.

Jestliže soud vadu v zastoupení (takto) neodstranil, a jednal nadále s nepravým zástupcem (s osobou, již za zástupce považovat nelze proto, že účastník mu plnou moc k zastupování nevystavil), založil situaci, kdy s údajně zastoupeným "ve skutečnosti" nejednal; ačkoli s jeho postavením účastníka počítal (a o jeho právech a povinnostech i rozhodoval), nezajistil mu možnost uplatnit procesní práva, jež mu zákon přiznává (nepředvolával jej k jednání, neposkytoval mu povinná procesní poučení, učiněné procesní úkony, včetně smírů či dohod dědiců, nevyjadřovaly jeho vůli, a pod.). Neuplatní se pak ani pravidlo, že soudní rozhodnutí bylo doručeno účastníku, bylo-li řádně doručeno jeho zástupci (§ 49 odst. 1 o.s.ř.), neboť tvrzený zástupce zástupcem účastníka ve skutečnosti nebyl.

Nebylo-li rozhodnutí v původním řízení (o dodatečném projednání dědictví) navrhovatelce obnovy řádně doručeno, nemohlo nabýt ani právní moci, a obnova tohoto řízení je též z tohoto důvodu vyloučena (srov. § 228 odst. 1 o.s.ř.).

Oproti tomu není správný názor dovolatelky, že navrhovatelka obnovy v dané skutkové situaci se měla dovolat institutu ochrany oprávněného dědice podle § 485 až § 487 obč. zák. Jak již bylo výše naznačeno, není zde splněna podmínka, aby nebyla účastníkem dědického řízení.

Pravdou je, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp. zn. 11 Co 21/74, uveřejněným pod č. 49/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl vysloven závěr, že nezabývalo-li se v řízení o dědictví státní notářství objasněním okolnosti, zda mezi dvěma dědici, z nichž jeden druhého v řízení zastupoval na základě plné moci, není dán rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce, může tím být účastníku řízení o dědictví odňata možnost jednat před státním notářstvím, a že tato skutečnost návrhem na obnovu řízení o dědictví úspěšně uplatnitelná je. Nelze však pominout, že citovaný judikát odkazuje na ustanovení § 228 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež v době rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci - v tehdejším znění - již neplatilo; od 1.1.1992 "odnětí možnosti jednat před soudem", jež toto ustanovení předjímalo, důvodem obnovy řízení nebylo. Ani tehdy však o "skutečnost" podle § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nešlo.

Lze tedy uzavřít, že opačný názor odvolacího soudu správný není, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila právem, i když v jeho prospěch argumentovala zčásti nesprávně.

Dovoláním napadené rozhodnutí tudíž Nejvyšší soud zrušil, a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 1, 2 o.s.ř).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Vladimír Kurka, v. r.

předseda senátu