20 Cdo 1943/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 336l odst. 2 o. s. ř., § 80 o. s. ř.



20 Cdo 1943/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobců a) V. K. , a b) K. K. , obou zastoupených Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409/6, proti žalovaným 1) V. V. , zastoupenému JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Okružní 81/15, 2) MONETA Leasing, s. r. o., se sídlem v Brně, Holandská 1006/10, identifikační číslo osoby 60751606, a 3) Mgr. J. F., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Jičín , se sídlem v Jičíně, Husova 64, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a neplatnosti příklepu soudního exekutora, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 223/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2015, č. j. 30 Co 243/2015-96, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2015, č. j. 30 Co 243/2015-96, se v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 C 223/2014-57, odmítá .

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 C 223/2014-57, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky a mají ve svém společném jmění manželů nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 385 pro obec a katastrální území P., ve výroku popsané (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že příklep, který udělil dne 10. 6. 2013 žalovaný 3) soudní exekutor Mgr. J. F., Exekutorský úřad Jičín, pověřený provedením exekuce usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 3. 2010, č. j. 37 EXE 3313/2010-10, které nabylo právní moci dne 26. 6. 2010, a kterým byla nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Bc. Martina Kulhánka ze dne 14. 12. 2009, č. j. 25721/09, žalovanému 1) jako vydražiteli, je neplatný (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1) na nákladech řízení 22 577 Kč (výrok III.), rozhodl, že žalobci a žalovaná 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že žalobci a žalovaný 3) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 754 Kč (výrok II.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Uvedl, že na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep podle § 336j odst. 1 o. s. ř., přechází vlastnictví k předmětu dražby na základě právní skutečnosti pravomocného usnesení o příklepu, nikoli na základě smlouvy. Uzavřel, že soud nemůže zrušit příklep udělený soudním exekutorem v exekuci, a to ani při analogickém použití o. s. ř., a v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2062/2007. Uvedl, že nalézací řízení neslouží, ani nemůže sloužit k revizi rozhodnutí vydaných v exekučním řízení; náprava takových rozhodnutí je možná pouze v samotném exekučním řízení. Zpochybnit rozhodnutí soudního exekutora o příklepu vydané v probíhající exekuci prostřednictvím žaloby na určení nemá oporu v právním řádu a takový přezkum by obcházel zákon. Dovodil, že by bylo nadbytečné posuzovat naléhavý právní zájem na určení u obou žalob, neboť jejich smyslem byla revize postupu soudního exekutora v exekuci zákonem zcela nepřípustná.

Žalobci proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání. Namítají, že soudy se měly zabývat nezákonností postupu soudního exekutora spočívající v tom, že soudní exekutor příklep udělil v době, kdy bylo ve věci žalobce a) zahájeno insolvenční řízení, a tedy postupoval v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Postup soudního exekutora pro svůj rozpor se zákonem nemohl vyvolat právní následek přechodu vlastnictví. Soudy jsou povinny zkoumat zákonnost procesů majících za následek změny zápisů ve veřejných rejstřících. Žalobcům bylo nezákonným způsobem odňato jejich vlastnické právo. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .

Dovolání je přípustné proti výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobci jsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitých věcí, neboť otázka, zda bývalému vlastníku nemovité věci, jež byla vydražena v rámci exekuce, svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k této věci, opírá-li svůj nárok pouze o tvrzenou nezákonnost postupu soudního exekutora při udělení příklepu, nebyla Nejvyšším soudem dosud ve všech svých souvislostech vyřešena.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovité věci, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97 (uveřejněný pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2439/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 297/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2187/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3947/2015], a to dále za podmínky, že žaloba směřuje proti osobě (všem osobám), která je nebo má být jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4391/2011).

Odvolací soud nepostupoval správně, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za nadbytečné posuzovat naléhavý právní zájem u žaloby na určení vlastnictví z důvodu, že jejím smyslem byla nepřípustná revize postupu soudního exekutora a ze žaloby bylo nadevší pochybnost zřejmé , že nemůže být důvodná. Posouzení naléhavého právního zájmu a důvodnosti žaloby je třeba důsledně rozlišovat, neboť věcný přezkum žaloby je naléhavým právním zájmem podmíněn. Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).

V projednávané věci v případě žaloby vůči žalovanému 1) proto žalobci měli naléhavý právní zájem na určení, že jsou vlastníky uvedených nemovitých věcí, neboť nebyli zapsáni jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí.

Současně však nelze přehlédnout, že v souladu s § 336l odst. 2 o. s. ř. vlastnické právo k vydražené nemovité věci přechází na vydražitele zpětně ke dni vydání usnesení o příklepu za kumulativního splnění dvou podmínek, a to že usnesení o příklepu nabylo právní moci a vydražitel zaplatil nejvyšší podání.

V řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci proto nelze zohledňovat případnou nezákonnost postupu soudního exekutora předcházejícího udělení samotného příklepu tyto námitky jsou relevantní toliko v rámci přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či mimořádného opravného prostředku. Tvrzení žalobců uplatněná v řízení o určení vlastnictví přitom směřují výhradně proti údajné nesprávnosti rozhodnutí o příklepu a vadnému postupu soudního exekutora, jenž předcházel vydání rozhodnutí o příklepu; žalobci nijak nezpochybnili skutečnosti podstatné pro přechod vlastnictví v důsledku dražby v exekuci (právní moc usnesení o příklepu a úhrada nejvyššího podání vydražitelem). Žaloba na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem proto nemůže být úspěšná tento závěr ostatně odvolací soud sám učinil, i když nesprávně vyhodnotil absenci naléhavého právního zájmu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné, byť z odlišného než odvolacím soudem uváděného důvodu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti příklepu uděleného soudním exekutorem, není přípustné, neboť otázka, zda je dán naléhavý právní zájem na takovém určení, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2053/2014, uzavřel, že určovací žaloba není institutem pro určení neplatnosti (procesního) rozhodnutí soudu či soudního exekutora, neboť takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., ale individuálním právním aktem orgánu státní moci, a nelze na něj proto aplikovat ustanovení obč. zák. o neplatnosti právních úkonů. Je proto pojmově vyloučeno domáhat se určení neplatnosti rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. a na požadovaném určení ani nemůže být dán naléhavý právní zájem.

Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé v dovolacím řízení úspěšní nebyli, ostatním účastníkům žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly. Tomu odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu