20 Cdo 1930/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 44 odst. 9 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.10.2009




20 Cdo 1930/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné barra.cz, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, identifikační číslo osoby 48952834, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti povinnému M. V. , pro částku 27.633,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 71/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 3. 2007, č. j. 68 Co 89/2007-51, takto:

Dovolání, pokud směřovalo do výroku II. usnesení Městského soudu v Praze z 27. 3. 2007, č. j. 68 Co 89/2007-51, jímž bylo odmítnuto odvolání oprávněného proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 11. 2006, č. j. Nc 71/2003-39, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudní exekutorky JUDr. Jitky Studené, se odmítá .

Jinak se usnesení Městského soudu v Praze z 27. 3. 2007, č. j. 68 Co 89/2007-51, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 11. 2006, č. j. Nc 71/2003-39, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením z 1. 11. 2006, č. j. Nc 71/2003-39, obvodní soud podle § 55 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 (tedy i v době rozhodování soudů obou stupňů) zastavil exekuci na majetek povinného nařízenou jeho usnesením z 27. 1. 2003, č. j. Nc 71/2003-2 (výrok I.), návrh oprávněného na změnu exekutorky JUDr. Jitky Studené a pověření soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka dalším prováděním exekuce zamítl (výrok II.), rozhodl, že soudní exekutorka JUDr. Jitka Studená není vyloučena z provedení exekuce (výrok III.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), a konečně oprávněného zavázal k zaplacení nákladů exekuce soudní exekutorce JUDr. Jitce Studené (výrok V.).

Napadeným usnesením městský soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil (výrok I.), odvolání oprávněného proti výroku o zamítnutí jeho návrhu na vyloučení soudní exekutorky JUDr. Jitky Studené s poukazem na ustanovení § 29 odst. 10 exekučního řádu jako nepřípustné odmítl (výrok II.) a rozhodl, že oprávněný, povinný ani soudní exekutorka nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). S odvolací námitkou oprávněného, že soud prvního stupně, ač měl nejdříve rozhodnout o jeho žádosti o změnu soudní exekutorky z 23. 1. 2006, a že aniž prošetřil tvrzení v ní obsažená o této žádosti rozhodl (zamítavě) až současně s rozhodnutím, jímž exekuci k návrhu soudní exekutorky z 15. 2. 2006, doručenému mu 23. 2. téhož roku, podle § 55 odst. 2 exekučního řádu zastavil, se městský soud vypořádal bez dalšího závěrem, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud exekuci podle § 55 odst. 2 exekučního řádu zastavil, neboť oprávněný, který opak ani nenamítá, ve stanovené lhůtě nesložil zálohu na náklady exekuce, a že rovněž správně za této procesní situace zamítl návrh oprávněného na změnu soudní exekutorky.

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka dosud odvolacími soudy řešená rozdílně (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11371/2002, obvodní soud jeho návrhu na zproštění soudní exekutorky vyhověl a o jejím později podaném návrhu na zastavení exekuce podle § 55 odst. 2 exekučního řádu tak již nerozhodoval a městský soud jeho usnesení potvrdil). V závěru odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně, jestliže ten exekuci k později podanému návrhu exekutorky podle § 55 odst. 2 exekučního řádu zastavil (s pouhým odůvodněním, že oprávněný skutečně ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce nesložil), aniž předtím rozhodl o dřívější žádosti o změnu exekutora, oprávněný spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a § 130 exekučního řádu přípustné.

Podle § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1, 3 o.s.ř. platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím dle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod poř. č. 181).

Tak je tomu v souzené věci, kdy soud prvního stupně exekuci zastavil podle § 55 odst. 2 exekučního řádu, tedy pro nesložení zálohy na náklady exekuce, aniž předtím rozhodl o žádosti oprávněného na změnu exekutora doručené mu dříve, než návrh exekutorky na zastavení exekuce ačkoli mu ustanovení § 44 odst. 9 exekučního řádu povinnost, aby o takovéto žádosti rozhodl, ukládá.

Dovolání je vyjma části, v níž směřovalo do výroku II., kterým městský soud podle § 29 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání oprávněného proti výroku usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na vyloučení soudní exekutorky důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu zjištění, zda soud prvního stupně tím, že exekuci zastavil pro nezaplacení zálohy na náklady exekuce, aniž předtím rozhodl o dříve podané žádosti o změnu exekutora, řízení nezatížil vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a v důsledku toho pak závěr odvolacího soudu, zaujatý přes výše popsané odvolací námitky oprávněného, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud exekuci podle § 55 odst. 2 exekučního řádu zastavil, neboť oprávněný, který opak ani nenamítá, ve stanovené lhůtě nesložil zálohu na náklady exekuce, a že rovněž správně za této procesní situace zamítl návrh oprávněného na změnu soudní exekutorky.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Jak Nejvyšší soud vysvětlil v bodě XIV. svého stanoviska sp. zn. Cpjn 200/2005 k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučnímu řádu), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2006, důvody zvláštního zřetele hodné, způsobilé k tomu, aby soud zprostil exekutora dřívějšího pověření (§ 44 odst. 9 ex. ř.), nemohou spočívat jen v subjektivním hodnocení oprávněného, nýbrž je zapotřebí, aby šlo o okolnosti závažné z objektivního hlediska, které překáží, aby exekuce mohla být efektivně (podle práva) provedena.

Podle § 44 odst. 9 ex. ř., požádá-li oprávněný soud o změnu exekutora, soud po vyjádření exekutora jej pověření zprostí, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. V takovém případě pověří soud provedením exekuce exekutora, kterého navrhne oprávněný, a věc mu přípisem postoupí. Účinky původního návrhu oprávněného na nařízení exekuce zůstávají zachovány. Odměna exekutora, který byl zproštěn pověření, se vypočítá tak, jako by došlo k zastavení exekuce.

Při výkladu tohoto ustanovení - ohledně důvodů pro zproštění exekutora - se v soudní praxi prosazují dvě protichůdná hlediska, subjektivní a objektivní.

Subjektivní zřetele (viděno z pohledu oprávněného) se projevují relevantně především tím, že je to oprávněný, kdo navrhuje, aby provedením exekuce byl pověřen určitý exekutor (§ 38 odst. 1 ex. ř.), a jen navrženého exekutora může soud pověřit provedením exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.); je-li však exekuce nařízena, pověření konkrétního exekutora je zásadně trvalé, resp. trvá až do úplného uspokojení vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, resp. do zastavení exekuce (§ 51 písm. b/, c/ ex. ř.).

Výjimky zakotvuje zákon prostřednictvím institutu vyloučení exekutora podle § 29 ex. ř. a - právě - možností exekutora jeho pověření zprostit podle § 44 odst. 9 ex. ř. (srov. § 51 písm. a/, d/ ex. ř.).

Exekutor je vyloučen z provedení exekuce, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům exekučního řízení nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; důvodem k vyloučení exekutora však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu exekutora v exekučním řízení o projednávané věci (§ 29 odst. 1, 2 ex. ř.). Důvod pochybovat o nepodjatosti je zde tedy zjevně pochopen jakožto objektivní povahy.

Také důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 44 odst. 9 ex. ř. musí mít objektivní kvalitu, a to nejen z výkladových hledisek sémantických a logických, nýbrž i systematických; oba instituty - vyloučení i zproštění - musí vycházet ze shodného pojetí postavení exekutora vůči účastníkům exekučního řízení, zde jmenovitě vůči oprávněnému (viz s. 218/340 stanoviska).

Za takové zvláštního zřetele hodné důvody považuje literatura mimořádné situace, které mohou v průběhu řízení nastat, a které brání tomu, aby exekuce mohla být úspěšně vedena a ukončena, např. právě situace, kdy exekuce není exekutorským úřadem prováděna, aniž zde jsou důvody, které by provádění bránily (srov. Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. II. vydání. Praha: C.H.Beck 2010, s. 187). Táž literatura (s. 80) zastává názor, že není namístě nařídit exekuci a pověřit jejím provedením podjatého exekutora a současně za použití procedury podle § 29 rozhodnout o jeho vyloučení a pověření jiného exekutora, kterého navrhne oprávněný. Mají-li pak instituty vyloučení i zproštění (viz výše) vycházet ze shodného pojetí postavení exekutora vůči účastníkům exekučního řízení, musí výše uvedené platit i pro rozhodování soudu o zproštění původního exekutora jeho pověření na základě návrhu oprávněného na změnu soudního exekutora podle § 44 odst. 9 exekučního řádu. Byl-li tedy návrh oprávněného na změnu soudního exekutora z 23. 1. 2006 soudu prvního stupně doručen 26. 1. téhož roku (č. l. 9), zatímco návrh soudní exekutorky z 15. 2. 2006 na zastavení exekuce podle § 55 odst. 2 exekučního řádu (odůvodněný nezaplacením zálohy do pěti dnů od doručení výzvy z 27. 1. 2006 /č. l. 18/, vyzvednuté 6. 2. 2006 /č. l. 18 versa/) teprve 23. 2. 2006 (č. l. 14), tedy o 28 dní později , bylo povinností soudu rozhodnout nejdříve o návrhu na zproštění (změnu) soudní exekutorky, odůvodněnému zejména sdělením, že ač z výpisu z katastru nemovitostí plyne, že povinný je vlastníkem nemovitostí, byl exekuční příkaz k jejich prodeji vydán až 7. 7. 2005, tedy více než dva a půl roku po nařízení exekuce, čímž byla v důsledku mezitím dalších v katastru zapsaných exekucí jiných exekutorských úřadů způsobena nedobytnost vymáhané pohledávky.

Usnesení o změně exekutora musí být odůvodněno a je proti němu přípustné odvolání (srov. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 31 Co 289/2004), k němuž jsou vedle účastníků řízení oprávněni i oba exekutoři původní i nově pověřený, neboť je rozhodováno i o jejich právech a povinnostech. Jak účastníci, tak exekutoři mohou mít zájem, aby v rámci odvolacího řízení bylo přezkoumáno, zda zde byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodnily změnu osoby exekutora. Připouští-li se možnost odvolání účastníků proti výroku, kterým byl exekutor provedením exekuce pověřen (a v rámci odvolacího řízení tak posouzení, zda byly splněny zákonné předpoklady k jeho pověření), je nutné připustit i možnost odvolání účastníků proti rozhodnutí, kterým byl exekutor zproštěn, a také logicky proti rozhodnutí, jímž byl návrh na zproštění (změnu) exekutora zamítnut (a tedy umožnit jim iniciovat přezkoumání, zda byly naplněny zákonné předpoklady jeho zproštění, jejichž existenci soud zkoumá i v případě, že exekutor se změnou své osoby souhlasí).

Dospěl-li soud prvního stupně k závěru jinému, postupem v rozporu s ustanovením § 44 odst. 9 exekučního řádu zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že teprve poté, co by bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti oprávněného o změnu exekutora, bylo by postaveno najisto, zda tu je relevantní návrh na zastavení exekuce podle § 55 odst. 2 exekučního řádu; a protože odvolací soud tuto vadu neodstranil, Nejvyšší soud napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V části, v níž směřovalo do výroku II., kterým městský soud podle § 29 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání oprávněného proti výroku usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na vyloučení soudní exekutorky, dovolání přípustné není.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání, v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002 pod poř. č. 196).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné rovněž, jelikož napadené usnesení (navíc nemeritorní k pojmu věc sama srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod poř. č. 88) v této části není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu