20 Cdo 1923/2013
Datum rozhodnutí: 25.07.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 268 odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012



20 Cdo 1923/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného L. G. , zastoupeného JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 26, proti povinnému A. G. , zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, pro 346.294,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 63 Nc 301/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2012, č. j. 66 Co 1022/2011 - 106, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 11. 10. 2011, č. j. 63 Nc 301/2008 - 82, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 63 Nc 301/2008 - 15, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2008, č. j. 63 Nc 301/2008 - 18, podle § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. částečně zastavil co do částky 318.072,01 Kč (výrok I.), návrh povinného na částečné zastavení exekuce ze dne 20. 9. 2008 co do částky 139,49 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení o částečném zastavení exekuce (výrok III.). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 3. 12. 2008, č. j. 63 Nc 301/2008 - 35, a potvrzující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2009, č. j. 66 Co 149/2009 - 51, byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, č. j. 20 Cdo 610/2010 - 69, se závazným právním názorem, že z § 110 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že v tříleté promlčecí době se nepromlčuje právo na úroky z prodlení a opětující se plnění, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu za dobu minulou, zatímco právo na úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu nebo po jejich písemném uznání, se promlčují po třech letech, a že z hlediska promlčení je tedy třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení (mající povahu opětujících se dávek) splatné do právní moci rozhodnutí soudu, jímž byly úroky přiznány, a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí. Dále dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 9. 4. 2008 a vznesl-li povinný námitku promlčení exekučním titulem přisouzeného 17 % úroku z prodlení z částek uvedených v usnesení o nařízení exekuce, splatných po právní moci rozhodnutí soudu, tj. po 3. 8. 1998 - za dobu od 4. 8. 1998 do 6. 1. 2005 (tj. do zaplacení jistiny), běžela tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 3 obč. zák. nejpozději od 6. 1. 2005 do 6. 1. 2008 a právo na plnění (zaplacení) úroků z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí soudu se tak promlčelo. Okresní soud na věc aplikoval § 110 odst. 3 obč. zák., vyložil, že vzhledem k tomu, že povinný zaplatil jistinu dne 6. 1. 2005, mohl být v prodlení pouze do tohoto dne, a proto oprávněnému by náležel úrok z prodlení pouze splatný do 6. 1. 2005, neboť tento den nejpozději začala běžet promlčecí doba, která skončila 6. 1. 2008; vzhledem k tomu, že návrh na nařízení exekuce byl podán později, je právo na plnění úroků z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí soudu promlčeno.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů soudního exekutora. Uvedl, že jelikož oprávněný (v odůvodnění omylem uvedeno povinný) v odvolacím řízení žádným konkrétním tvrzením nezpochybnil závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, jež mají oporu v obsahu spisu, pak mu v dané procesní situaci nepřísluší odchýlit se od skutkových a právních závěrů, které tento soud - vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu - učinil. Uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že vymáhané úroky z prodlení jsou promlčeny, je správný a v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v jeho usnesení ze dne 28. 7. 2011.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení) podal oprávněný obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považuje za chybné], a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda se promlčení pravomocně přiznaných úroků z prodlení řídí § 110 odst. 1 obč. zák. či § 110 odst. 3 obč. zák., která je rozhodována rozdílně i Nejvyšším soudem. Senát 20 Cdo totiž ve svých rozhodnutích zastává právní názor, že na úroky z prodlení dopadá § 110 odst. 1 obč. zák. (zřejmě myšleno odstavec třetí) a že se tak promlčují uplynutím 3 let počítaných každým dnem tak, jak úroky z prodlení postupně narůstají. Naproti tomu senát 21 Cdo má opačný právní názor, spočívající v tom, že povinnost hradit úroky z prodlení nevzniká samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se zaplacením dluhu, takže právo se promlčuje jako celek, a to uplynutím desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák. Proto dovolatel žádá, aby tato věc byla předložena k zaujetí závazného stanoviska Občanskoprávnímu kolegiu Nejvyššího soudu, přičemž sám má za to, že v dané věci měl být aplikován § 110 odst. 1 obč. zák. Za chybný považuje i názor Nejvyššího soudu, jímž byly zavázány soudy obou stupňů, že promlčecí doba běží za každý den prodlení samostatně a že v dané věci běžela nejpozději od 6. 1. 2005 do 6. 1. 2008. Namítá, že povinnost platit úroky z prodlení nevzniká samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku, a v tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, z nějž dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že úroky z prodlení pravomocně přiznané soudním rozhodnutím se nestávají splatnými někdy v budoucnu, ale jednorázově, tj. v den nabytí právní moci rozhodnutí. Soudy obou stupňů tak rozhodly zcela chybně a v rozporu s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť vychází z toho, že úroky z prodlení se stávají splatnými až v budoucnu tak, jak postupně z důvodu trvajícího prodlení dlužníka každým dnem dospívají, a že od každého dne běží samostatná tříletá promlčecí doba. Dovolatel je naopak přesvědčen o tom, že § 110 odst. 3 obč. zák. dopadá na opětující se dávky, jejichž splatnost nastane až v budoucnu, tj. typicky např. výživné, nájemné, plnění určené ve splátkách, úroky z půjček, úroky z vkladů apod., nikoliv však na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastává jednorázově, a pouze jejich faktická výše je závislá na dlužníkovi a na tom, po jak dlouhou dobu bude v prodlení se zaplacením dlužné částky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s právním názorem, že návrh povinného na částečné zastavení exekuce co do částky 318.072,01 Kč je nedůvodný, neboť k promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 4. 8. 1998 do 6. 1. 2005 nedošlo, protože se na běh promlčecí doby vztahuje 10 letá lhůta ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. .

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze přípustnost dovolání v dané věci posuzovat proto, že v souzené věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (z toho vyplývá, že poučení obsažené v usnesení odvolacího soudu je v souladu se zákonem).

Dovolatelem vymezená právní otázka, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., tj. zda se promlčení pravomocně přiznaných úroků z prodlení řídí § 110 odst. 1 obč. zák. či § 110 odst. 3 obč. zák., není způsobilá přípustnost dovolání v dané věci založit. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v řešení této otázky zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 610/2010, i se závěry uvedenými v rozsudku tohoto soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, v usnesení ze dne 2. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 1936/2010, a v usnesení ze dne 19. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, jakož i v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012. V něm Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími dovodil, že z § 110 odst. 3 obč. zák., které nečiní rozdíl mezi úroky smluvními a úroky z prodlení, neboť úroky z prodlení jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 o. s. ř., vyplývá, že právo na úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu nebo byla písemně uznána, se promlčuje po třech letech, a že z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení splatné do právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky byly přiznány, a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí; zatímco první se promlčují podle § 110 odst. 1 obč. zák., pro druhé platí tříletá promlčecí doba běžící od právní moci rozhodnutí. Pouze v otázce běhu promlčecí doby podle § 110 odst. 3, věty za středníkem obč. zák. se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí odchýlil od právního názoru uvedeného v jeho usnesení ze dne 19. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, a naopak se ztotožnil se závěrem, jejž dovolací soud zaujal v usnesení ze dne 2. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 1936/2010, a to, že je-li vznesena námitka promlčení práva na úroky z prodlení splatné po právní moci rozhodnutí, běží tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 3, věty za středníkem obč. zák. od právní moci exekučního titulu a že v takovém případě se právo na plnění úroků z prodlení promlčí jako celek, tedy do zaplacení . Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci. K námitkám dovolatele je možno pouze pro úplnost dodat, že právní názor zaujatý Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, na nějž poukázal, podle kterého povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku, zformuloval Nejvyšší soud v rámci nalézacího řízení týkajícího se obchodněprávního vztahu a nikoliv v řízení vykonávacím (exekučním), byť takto obecně vyjádřený názor o promlčení práva na vymožení úroků z prodlení považoval Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, za plně aplikovatelný (při výkladu § 110 odst. 3, věty za středníkem obč. zák.) i na řízení vykonávací (exekuční). Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz .

Uvedená skutečnost, že po vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 610/2010, se dovolací soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, odchýlil od právního názoru na otázku běhu tříleté promlčecí doby podle § 110 odst. 3, věty za středníkem obč. zák. uvedeného v jeho usnesení ze dne 19. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, ovšem nemá pro posuzovanou věc žádný význam, neboť vzhledem k tomu, že exekuční titul v této věci nabyl právní moci dne 3. 8. 1998, běžela tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 3, věty za středníkem obč. zák. od 4. 8. 1998 do 4. 8. 2001, a ke dni podání návrhu na nařízení exekuce dne 9. 4. 2008 tak bylo právo na plnění (zaplacení) úroků z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí soudu promlčeno. Z toho vyplývá, že důvod k částečnému zastavení exekuce v uvedeném rozsahu podle § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. je dán, jak soudy obou stupňů uzavřely.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti tomuto výroku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení není taktéž přípustné. Podle § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. je tak tomu proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ČR proto dovolání oprávněného směřující proti tomuto výroku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2013

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu