20 Cdo 1916/99
Datum rozhodnutí: 27.07.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1916/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné C. B., a. s. v likvidaci", proti povinnému M. T., prodejem nemovitostí povinného, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.698.494,26 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 90.000,-Kč a nákladů výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. E 1440/95, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 1999, č.j. 14 Co 387/97-39, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 23. dubna 1996, č.j. E 1440/95-12, nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. června 1995, sp. zn. 1 Ro 1563/94 k vydobytí pohledávky oprávněné v celkové výši 2.698.494,26 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 90.000,-Kč a nákladů výkonu rozhodnutí, výkon rozhodnutí prodejem ve výroku označených nemovitostí, zakázal povinnému nemovitosti převést na jiného nebo je zatížit a uložil mu do patnácti dnů od doručení rozhodnutí oznámit, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo.

K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. dubna 1999, č.j. 14 Co 387/97-39, změnil usnesení soudu prvního jen tak, že označení dotčených nemovitostí formulačně přizpůsobil (jak se uvádí i v důvodech rozhodnutí) ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992, o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), ve znění pozdějších předpisů, a jinak je potvrdil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, když je dán exekuční titul proti povinnému svědčící oprávněné (cit. platební rozkaz), nemovitosti ve vlastnictví povinného byly řádně identifikovány (srov. § 261 a § 335 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř.") a způsob navrženého výkonu rozhodnutí odpovídá peněžnímu charakteru i výši závazku, jehož splnění je vynucováno.

Povinný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost (a současně i důvodnost) opírá o ustanovení § 237 písm. b/ (správně odst. 1 písm. b/) o. s. ř. namítaje, že v době rozhodnutí odvolacího soudu již oprávněná nebyla ve věci aktivně legitimována. Konkrétně poukazuje na to, že oprávněná 12. prosince 1997 oznámila soudu, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. října 1997 se jejím právním nástupcem ve sporu stala společnost H. e. - i. v.o.s. a veřejná obchodní společnost pak dne 15. prosince 1997 vzala návrh zpět. Odvolacímu soudu vytýká, že sice vyzval tvrzeného nástupce oprávněné a poté i oprávněnou k doložení listin toto nástupnictví prokazujících, a že toto prokázáno nebylo, podle přesvědčení dovolatele však měl projevit větší úsilí při prověření skutečností důležitých pro rozhodnutí (zde právního nástupnictví na straně oprávněné). Dále uvádí, že na základě jednání mezi oprávněnou, veřejnou obchodní společností a J. F. posledně jmenovaný dluh za něj dle výpisu z účtu ze 4. listopadu 1997 uhradil za tím účelem, aby mohl být proveden výmaz zástavního práva váznoucího na nemovitostech a nemovitosti byly převedeny na něj. Odtud dovolatel dovozuje, že v současné době není majitelem nemovitostí, ač majitel dosud neučinil vklad do katastru. Proto dovolatel požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím (okolnost, že odvolací soud zpřesnil označení nemovitostí postižených exekucí, obsahovou změnu usnesení soudu prvního stupně nezakládá - srov. i závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ) a povinný před vydáním potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodal (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.

Dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti pak mají - ve shodě s ustanovením § 18 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.") - i právnické osoby, přičemž počátek této způsobilosti se pojí se vznikem právnické osoby, jejž ustanovení § 19 odst. 2 obč. zák. váže ke dni zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Dovolatel nezpochybňuje existenci (právní subjektivitu) C. B., a. s. v likvidaci", ani netvrdí její zánik jako právnické osoby; jeho námitka ve skutečnosti směřuje nikoli proti způsobilosti oprávněné být účastnicí exekučního řízení, nýbrž proti tomu, že soud tuto společnost pokládal za oprávněnou i poté, co pohledávku z vykonávaného platebního rozkazu postoupila jinému (společnost H. e. - i. v.o.s.). Tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení (příslušné jeho části), však není způsobilé vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. založit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 20 Cdo 382/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 107). Okolnost, že povinný již není vlastníkem nemovitostí, na něž se exekuce vede, nemá na jeho způsobilost být účastníkem řízení rovněž žádného vlivu. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§ 7 odst. 1 obč. zák.) a zaniká smrtí (§ 7 odst. 2 obč. zák.), přičemž dovolatel (pochopitelně) ani netvrdí, že by jako fyzická osoba nebyl způsobilý mít práva a povinnosti.

Odtud se podává závěr, že řízení vytýkanou vadou netrpí a dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť povinný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a oprávněné v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

V další fázi exekučního řízení soud nepřehlédne, že oprávněná podala dne 16. září 1999 návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová