20 Cdo 1910/2000
Datum rozhodnutí: 16.05.2001
Dotčené předpisy: § 42 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 153b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 157 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 205 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1910/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. e. a. s., proti žalovanému P. M., o zaplacení částky 93.368,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 149/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 1999, č.j. 29 Co 119/99 - 31, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem pro zmeškání ze dne 11. září 1998, č.j. 3 C 149/98 - 12, uzavíraje, že byly splněny předpoklady pro jeho vydání, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 93.368,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení za dobu od 20. května 1998 do zaplacení.

Krajský soud v Praze pak - odkazuje na ustanovení § 202 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."). - usnesením ze dne 17. března 1999, č.j. 29 Co 119/99 - 31, odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání jako nepřípustné odmítl. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný v žádosti o odročení jednání ani v odvolání neuvedl žádné důvody, pro které se nemohl k prvnímu jednání dostavit, a nenabídl ani důvody, na jejichž základě by bylo lze považovat rozsudek pro zmeškání za vadně vydaný; žalovaný pouze věcně reagoval na žalobu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (posléze zastoupený advokátem) včas dovolání, namítaje, že omluvou doručenou soudu prvního stupně dne 10. září 1998 požádal o přeložení termínu jednání, přičemž součástí omluvy byla i lékařská zpráva, která se ovšem (podle jeho zjištění) ve spise nenachází a již znovu ve fotokopii zakládá. V označeném podání se také vyjádřil ke skutkovému stavu věci a předložil některé doklady v tomto podání specifikované. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně však není patrno, zda soud k dokladům předloženým dovolatelem přihlédl, když v něm nejsou konstatovány". Dovolatel usuzuje, že za této situace nebyla splněna základní podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání - totiž že je nepochybné, že nárok žalobkyně je po právu - a namítá, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že odvolání, jež podal proti rozsudku pro zmeškání (č.l. 15), mělo být (podle své povahy a obsahu) posouzeno jednak jako odvolání, jednak jako podání dle § 153b odst. 4 o. s. ř., s tím, že soud jej měl na případnou neúplnost či nejasnost podání upozornit a vyzvat jej ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. k opravě či doplnění podání. Odtud dovolatel dovozuje (a po obsahové stránce tak uplatňuje dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), že mu postupem soudů obou stupňů byla odňata možnost před soudem jednat, což způsobuje vadu dle § 237 písm. f/ o. s. ř. Soud prvního stupně totiž rozhodl rozsudkem pro zmeškání přesto, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, přičemž na základě podání ze dne 16. prosince 1998 (č.l. 15) rozsudek pro zmeškání nezrušil, ale nařídil jednání. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s tímto postupem ztotožnil a odvolání odmítl. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož další vady řízení nebyly dovolatelem namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Dovolatel ohledně namítané zmatečnosti řízení (dle § 237 písm. f/ o. s. ř.") nesprávně odkazuje na znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 1995. Dovolání bylo ovšem podáno v roce 1999, takže pro dovolací řízení se uplatní občanský soudní řád ve znění zákona č. 238/1995 Sb., účinného od 1. ledna 1996 (srov. článek II. odst. 1 a 4 citovaného zákona), a úvahy o odnětí možnosti jednat před soudem lze vést toliko v rámci ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jež bylo změnami obsaženými v cit. zákoně rovněž dotčeno.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i v mnoha rozhodnutích dalších Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo byla" byla vložena slova v průběhu řízení nesprávným"), je za postup soudu v průběhu řízení" možno považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutí soudů obou stupňů (v nich projevené hodnotící úsudky, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny) tedy za nesprávný postup soudu v průběhu řízení" pokládat nelze (shodně srov. za mnohá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42). Potud je dovolání zjevně neopodstatněné a v tomto rozsahu dovolací argumenty k závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. nevedou a vést nemohou.

Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle § 237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci § 237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).

Pouze pro doplnění lze uvést, že dovolatelova námitka, že součástí" žádosti o odročení jednání byla lékařská zpráva (o jeho zdravotním stavu), nemá oporu v obsahu spisu. V podání nazvaném žádost o přeložení termínu jednání" (č.l. 7) dovolatel výslovně ohlašuje, že o přeložení termínu jednání žádá z následujících důvodů", které vyjmenovává níže, pod body 1. až 4., přičemž o svém zdravotním stavu se v této souvislosti (a v celém podání vůbec) nezmiňuje. Argument že důvodem omluvy, který měl být respektován, byl dovolatelův zdravotní stav, tudíž ve světle obsahu podání, jímž měla být omluva uskutečněna, nemůže obstát.

Vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nemůže v daném rámci založit ani tvrzení, že soud prvního stupně měl na základě podání ze dne 16. prosince 1998 (č.l. 15) rozsudek pro zmeškání zrušit, leč místo toho nařídil jednání.

Nejvyšší soud především poznamenává, že ze spisu je zjevné, že od 11. září 1998, kdy vydal rozsudek pro zmeškání, soud prvního stupně (a ostatně ani odvolací soud) žádné jednání nenařídil, takže tento dovolací argument není přiléhavý.

K další části dovolatelovy námitky je třeba uvést následující:

75

Podle ustanovení § 153b o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (odstavec 1). Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (odstavec 3). Zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání (odstavec 4). Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a soud prvního stupně návrhu na zrušení svého rozsudku vyhověl, platí, že odvolání bylo vzato zpět (odstavec 5).

Úprava návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání z omluvitelných důvodů (§ 153b odst. 4 o. s. ř.) vychází z presumpce správnosti rozsudku. Předpokládá se tu, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku (§ 153b odst. 1 a 3 o. s. ř.) spočívajícího na správném právním posouzení věci, že však na straně účastníka nastaly okolnosti, jež soudu v době vydání rozsudku objektivně nemohly být známy a které účastníku zabránily se k jednání dostavit (ačkoliv to měl v úmyslu), případně svou neúčast předem řádně omluvit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997, pod číslem 2).

V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání již soud není oprávněn zkoumat správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (k tomu slouží odvolání proti rozsudku pro zmeškání). Stejně tak v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z omluvitelných důvodů; již proto ne, že o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhoduje v prvním stupni soud, který rozsudek vydal. Ani v řízení o dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku pro zmeškání, proto nemá místo posuzování otázky, zda jsou zde omluvitelné důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání (zda soud prvního stupně měl dle § 153b odst. 4 o. s. ř. zrušit rozsudek pro zmeškání). Odtud ústí konečný závěr o tom, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dán není.

Nicméně, to, zda byl podán návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, není pro řízení bez významu. V usnesení ze dne 30. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod číslem 53, jakož i v usnesení ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 969/2000, uveřejněném v témže časopise, č. 4, ročník 2001, pod číslem 53, Nejvyšší soud vysvětlil, že se zřetelem k účinkům, jež zrušení rozsudku pro zmeškání soudem, který jej vydal, v době před 1. lednem 2001 mělo (srov. § 153b odst. 5 o. s. ř.), nelze o odvolání proti rozsudku pro zmeškání rozhodnout dříve, než soud prvního stupně rozhodne o návrhu žalovaného na zrušení tohoto rozsudku; stalo-li se tak, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Okolnost, že povinnost soudu prvního stupně rozhodnout o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání není usnesením o odmítnutí odvolání proti rozsudku dotčena, nemá na tento závěr žádný vliv. Tam, kde je to možné (typicky v situaci, kdy usnesení odvolacího soudu je napadeno včasným a přípustným dovoláním), je totiž nutno předejít právně nežádoucí situaci, k níž dojde, jestliže po právní moci usnesení o odmítnutí odvolání soud prvního stupně v řízení o návrhu podle § 153b odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání (a jen tento rozsudek) zruší (neřešena by tím zůstala např. otázka akcesorických výroků usnesení odvolacího soudu, zejména výroku o nákladech odvolacího řízení, které za daného stavu nebude odklizeno ani postupem podle § 153b odst. 4 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto zkoumal, zda podání dovolatele ze dne 16. prosince 1998 (č.l. 15) založilo též povinnost soudu prvního stupně rozhodnout o návrhu dle § 153b odst. 4 o. s. ř.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.

Podle § 42 odst. 4, věty první, o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.

Ze spisu plyne, že podání ze dne 16. prosince 1998 (č.l. 15) je výslovně adresováno (určeno) Krajskému soudu v Praze, je z něj patrno, že je činí žalovaný, které věci se týká, co sleduje (podání je výslovně označeno jako odvolání) a proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje (z obsahu podání je zjevné, že se týká sporu vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře, přičemž toto obsahuje i číslo jednací rozhodnutí, proti němuž žalovaný brojí /3 C 149/98-12/). V podání sice není uvedeno, čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh), tato skutečnost však věcnému projednání odvolání nebránila (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Oproti těmto údajům, jež jednoznačně vedou k závěru, že odvolací soud právem podání projednal - ve shodě s jeho označením - jako odvolání, nenasvědčuje podání tomu, že by je bylo možné z obsahového hlediska interpretovat též jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání.

Obecně platí, že to, že žalovaný jako důvody odvolání proti rozsudku pro zmeškání uplatňuje okolnosti, které jsou omluvitelným důvodem zmeškání, ještě z tohoto podání návrh podle § 153b odst. 4 o. s. ř. nečiní. V posuzované věci však této úvahy není ani zapotřebí, jelikož zkoumané podání tvrzení, že žalovaný zmeškal jednání, při kterém byl vydán rozsudek pro zmeškání, vůbec neobsahuje. Vedle popisu skutkových okolností případu v závěru tohoto podání dovolatel k některým výrokům z 3 C 149/98-12" toliko poznamenává, že je plně invalidním občanem s dvěma prodělanými infarkty myocardu, AP III. stupně, že jeho mobilita je velmi omezená a je možné, že v určitém období je neschopný jakékoliv činnosti.

Dovolatel tedy neuvádí, že v den, kdy se jednání konalo, byl zdravotně indisponován; připouští jen, že v určitém období může být neschopen jakékoliv činnosti, aniž by (v době, kdy to již vědět musel) alespoň tvrdil, že o tento případ šlo 11. září 1998. Přisuzovat podání ze dne 16. prosince 1998 též účinky návrhu na zrušení rozsudku by při absenci jakýchkoli indicií o tom, že žalovaný navenek vůli podat návrh v podání jakkoli projevil, bylo též v rozporu s logikou předchozích procesních kroků žalovaného v řízení, konkrétně s tím, že v podání z č.l. 7 žalovaný to, že se jednání nezúčastní, ohlásil (tím, že žádal o odročení jednání) soudu předem. Nepřehlédnutelný je v daných souvislostech i fakt, že podání je určeno pouze krajskému soudu, to jest soudu odvolacímu, který o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání nerozhoduje (srov. opět § 153b odst. 4 o. s. ř.).

76

Lze tedy uzavřít, že důvod rozhodovat podle § 153b odst. 4 o. s. ř. soud prvního stupně neměl (nebylo zde návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání) a potud řízení netrpí ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Zbývá se vypořádat s dovolacím důvodem dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Argumenty, z nichž dovolatel dovozuje existenci tohoto dovolacího důvodu, je třeba odmítnout jako nepřípadné již proto, že dovolatel jimi zpochybňuje správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně, ačkoliv dovolání je opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze napadat pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání by ovšem nebylo důvodným, ani kdyby uplatněné námitky směřovaly proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem.

Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání podle úpravy účinné před 1. lednem 2001 vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. § 153a, § 153b o. s. ř.). Možností podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a a § 153b o. s. ř. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení" věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Okolnost, že soud vycházel z toho, že se žalovaný bez důvodné a včasné omluvy k prvnímu jednání nedostavil, měla za následek (při splnění ostatních předpokladů uvedených v § 153b odst. 1 o. s. ř.), že skutková tvrzení obsažená v žalobě se považovala za nesporná. Soud proto mohl na tomto základě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání bez ohledu na to, zda a kým byly předloženy či označeny důkazy k tvrzeným skutečnostem a jaký byl obsah nabízených důkazů. Právě proto, že zmeškání žalovaného podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zakládá možnost soudu vyjít ze žalobních tvrzení, i když nejsou podložena důkazy, omezuje občanský soudní řád v § 157 odst. 4 náležitosti odůvodnění rozsudku pro zmeškání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že již před prvním nařízeným jednáním žalovaný vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a že na podporu své skutkové verze případu nabízel soudu důkazy, ba dokonce bez zřetele k tomu, zda v průběhu prvního nařízeného jednání, v jehož závěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, soud prováděl ve věci dokazování, v rozsudku pro zmeškání soud výsledky dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí. Z toho, že soudy obou stupňů ke skutkovým tvrzením žalovaného a jeho důkazním návrhům na podporu těchto tvrzení sneseným nepřihlédly, tedy na jejich nesprávnost usuzovat nelze.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného; proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Dovolatel s dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení; protože však u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. května 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu