20 Cdo 1906/2002
Datum rozhodnutí: 28.05.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1906/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné pojišťovny ČR Okresní pojišťovny v N. proti povinnému R. T., zastoupeného advokátem, pro částku 20.745 Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 E 781/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. června 2002, č. j. 28 Co 208/2002-84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. března 2002, č. j. 2 E 781/99-75, jímž soud prvního stupně (stejně jako ve svém předchozím usnesení z 12. 3. 2001) nařídil výkon platebních výměrů prodejem movitých věcí.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný (zastoupený advokátem) včasným dovoláním, jímž namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (bod I. písm. a/ dovolání), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (bod I. písm. c/ dovolání). Kromě toho (pod bodem I. písm. b/, opatřeným rubrikou rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ) dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že právě s ohledem na výpovědi svědkyň J. C. a M. K. (z nichž prvá zapadá do mozaiky výpovědí ostatních svědků ) povinný prokázal, že se v době doručování na adrese, na niž mu byly platební výměry doručovány, nezdržoval, a že to byla naopak oprávněná, kdo své důkazní břemeno (stran řádného doručení výměrů) neunesl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž sice v daném případě předcházelo kasační rozhodnutí, nikoli však takové, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím) přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá pro posouzení otázek pouze právních, navíc jen zásadního významu; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, ani tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nemohou (v důsledku čehož se Nejvyšší soud argumenty uplatněnými pod bodem I. písm. a/ a c/ dovolání nezabýval). Jediným dovolacím důvodem, způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Takovýto dovolací důvod však povinný (jenž ostatně ani nevysvětlil, v čem by měl zásadní právní význam /kterýžto pojem dovolání ani neobsahuje/ rozhodnutí spočívat) ve skutečnosti neuplatnil. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. totiž jde v případech, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo použil-li sice správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nic takového však povinný (byť bod I. písm. b/ dovolání nadepsal rubrikou rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení ) nenamítl; jediné, co v této části dovolání přednesl, je nesouhlas s výsledky šetření, resp. v daném případě přímo dokazování, soudů obou stupňů, ustícími ve skutkový závěr, že povinný své tvrzení o dlouhodobém pobytu u sestry v době doručování platebních výměrů neprokázal (ke správnému závěru odvolacího soudu, že důkazní břemeno, tvrdí-li účastník opak údajů na doručence, jež je /má-li předepsané náležitosti/ veřejnou listinou, leží na tomto účastníku, srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod poř. č. 127). Případné nesprávné hodnocení důkazů však lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž ovšem je může-li být dovolání přípustné jen v důsledku obdobného užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. důvodem (viz výše) nezpůsobilým.

Jelikož není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2003

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu