20 Cdo 1897/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 238 o. s. ř., § 238a o. s. ř., § 239 o. s. ř.




20 Cdo 1897/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné M. B. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, proti povinné L. S. , zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, pro 20 220,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 45 EXE 6327/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 26. 1. 2011, č. j. 24 Co 2867/2010-31, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 10. 2010, č. j. 45 EXE 6327/2010-16 (12 EX 3689/10), nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 17 C 576/2009-203, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2010, č. j. 19 Co 1357/2010-229, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 20 220,- Kč a pro náklady exekuce, které budou vyčísleny, exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil a exekuční řízení zcela zastavil (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7 524,- Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že oprávněná za odvolacího řízení vzala zpět návrh na nařízení exekuce (§ 222a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. ).

Oprávněná v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že exekuční řízení bylo zahájeno doručením návrhu exekutorovi, tj. 30. 9. 2010 a nikoliv až 6. 10. 2010, takže povinná, která pohledávku zaplatila 4. 10. 2010, ji zaplatila až po zahájení řízení, přičemž nezaplatila náklady exekuce. Proto oprávněná podala návrh jen na částečné zastavení exekuce s tím, že má být pokračováno v exekučním řízení pro náklady exekuce. Okresní soud se s touto skutečností nevypořádal a exekuci nařídil i pro uspokojení pohledávky 20 220,- Kč. S touto skutečností se nevypořádal ani soud odvolací a ještě uložil oprávněné zaplatit náklady řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením subjektivní přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 138).

Dovolatelce však rozhodnutím, kterým odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil, újma nevznikla, neboť tímto rozhodnutím bylo plně vyhověno jejímu návrhu na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce (č. l. 28).

Protože dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí podal někdo, kdo k němu nebyl (subjektivně) oprávněn, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Dovolání není přípustné ani proti výroku II napadeného usnesení o nákladech řízení.

Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti tomu výroku proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedeno. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jimiž však uvedený výrok není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto také dovolání proti výroku II napadeného usnesení jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněná na jejich náhradu právo nemá a povinné náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu