20 Cdo 1891/2009
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř.




20 Cdo 1891/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného REALIS, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Korunní 313/13, identifikační číslo osoby 438 70 180, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti povinnému P. B. , zastoupenému Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, pro 634.679,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9769/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2008, č. j. 68 Co 438/2008-37, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud usnesením ze dne 20. 5. 2008, č. j. 14 Nc 9769/2008-18, nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č. j. Sm 291/96-36, k vymožení pohledávky 634 679,- Kč s 6 % úroky z prodlení ročně ode dne 14. 9. 2005 do zaplacení, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, které budou stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Tvrdkovou.

Městský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného. Uzavřel, že povinný nezpochybnil žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce. Za právně bezvýznamnou považoval námitku, že povinný měl dluh zaplatit společně a nerozdílně s dalším žalovaným a že on již svůj podíl zaplatil; záleží totiž na oprávněném, vůči komu exekuci povede.

Povinný, jenž přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), vytýká oběma soudům, že nezkoumaly, zda je exekuční titul vykonatelný, a nepřihlédly k dohodě ze dne 7. 9. 2005, uzavřené mezi povinným a oprávněným. Tou byl nahrazen původní závazek povinného vyplývající z exekučního titulu závazkem novým (§ 570 občanského zákoníku), který dne 13. 9. 2005 zanikl splněním povinného.

Oprávněný prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že dovolání považuje za bezdůvodné. Existenci dohody, na niž poukazuje povinný, nikdy nepopíral, avšak je přesvědčen, že podle této dohody nebylo sjednáno, že by nesplněná část závazku povinného zanikla. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud rozhodl ve věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II. Přechodná ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (takovým podle obsahu je i usnesení o odmítnutí odvolání podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 10. 2009), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se však v projednávané věci nejedná, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel žádné argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.

Povinný vytýká, že soudy nepřihlédly k dohodě ze dne 7. 9. 2005 uzavřené mezi povinným a oprávněným, jež je tzv. privativní novací, a podle níž došlo k zániku jeho původního (solidárního) závazku z exekučního titulu.

Soudní praxe se ustálila na názoru, že je-li vykonávaným rozhodnutím stanovena platební povinnost několika povinným k zaplacení celého dluhu s tím, že plněním jednoho z těchto povinných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, lze nařídit soudní výkon rozhodnutí (exekuci) proti jednomu z nich pro celou pohledávku (k solidární odpovědnosti dlužníků srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze uveřejněný pod č. 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 733/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2570/2005).

Otázka, kterou dovolatel nabídl k přezkumu, je již řadu let vyřešena ustálenou rozhodovací praxí soudů. Podle ní při nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný splnil povinnost uloženou mu vykonávaným titulem; tato okolnost je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Stejně tak i okolnosti existence a splnění dohody o změně závazku z exekučního titulu jsou způsobilé být teprve až důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004). Odvolací soud se tedy správně plněním povinného a dohodou ze dne 7. 9. 2005 při hodnocení předpokladů pro nařízení exekuce nezabýval. Je-li výkon rozhodnutí či exekuce nařízena neoprávněně a dojde-li k jejímu zastavení, projeví se tato skutečnost zpravidla při rozhodování o nákladech řízení. Odvolací soud tedy v tomto směru uplatnil názory v soudní praxi ustálené, standardní a nepochybné.

K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb.) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).

Protože povinný nenabízí k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, dovolací soud jeho dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu