20 Cdo 1886/2006
Datum rozhodnutí: 25.01.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1886/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. M., zastoupené advokátkou, proti povinnému M. K., zastoupenému advokátkou, rozdělením společné věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 E 61/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10 Co 709/2005-80, takto:


I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10 Co 709/2005-80, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 5. 2005, č.j. 26 E 61/2003-71a), se zrušují a řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí se zastavuje.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 5. 2005, č.j. 26 E 61/2003-71a), jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výkon rozhodnutí byl nařízen již výrokem II. podkladového rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2002, č.j. 19 C 212/98-196, jímž byl v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví nařízen prodej předmětných nemovitostí. Okresní soud proto správně přistoupil ke zpeněžení nemovitostí, aniž bylo nutno vydávat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Námitku, že povinný převedl svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou na svého syna, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť katastrální úřad řízení o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy přerušil, aniž by o vkladu rozhodl. Námitku nedostatku podmínek řízení považoval odvolací soud za zmatečnou.


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) a § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) namítá povinný, že k pravomocnému nařízení výkonu rozhodnutí dosud nedošlo, čímž byla povinnému odňata možnost využití opravných prostředků; s názorem odvolacího soudu, že k prodeji společné věci může soud přistoupit bez nařízení výkonu rozhodnutí, se neztotožňuje. Jelikož darovací smlouvu povinný uzavřel až poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, žádné rozhodnutí mu v převodu spoluvlastnického podílu nebránilo; postup katastrálního úřadu považuje za nesprávný a již požádal katastrální úřad o pokračování v řízení. Je přesvědčen, že vzhledem k existenci platné darovací smlouvy a věcné nesprávnosti podkladového rozsudku je výkon rozhodnutí třeba zastavit (§ 268 odst. 1 písm. a/, h/ o.s.ř.). Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a povinnému byla přiznána náhrada nákladů řízení.


Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


To, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Výjimečně se může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu; stejnému režimu je pak namístě podrobit i argument existencí zmatečnostních vad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004). Jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí lze věcně rozhodnout, ačkoli výkon dosud nebyl nařízen, vyřešil odvolací soud (implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, je dovolání přípustné.


Podle § 103 o.s.ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).


Podle § 104 odst. 1, věty první, o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.


Podle § 269 odst. 1 o.s.ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.


V usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, Nejvyšší soud vyložil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Tomuto závěru nasvědčuje rovněž dikce ustanovení § 269 odst. 1 o.s.ř. Jestliže výkon rozhodnutí zanikl (tím, že byl pravomocně zastaven, nebo jak tomu bylo ve výše uvedeném případě posuzovaném Nejvyšším soudem tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky. Stejně je tomu v případě, že výkon rozhodnutí dosud nebyl nařízen; je výrazem ustálené soudní praxe, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí lze podat až po nařízení výkonu. Dříve podaný návrh oprávněného na zastavení výkonu rozhodnutí lze podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) posoudit jako zpětvzetí návrhu na jeho nařízení, u návrhu povinného to však možné není a tento návrh je v každém případě nepřípustný.


Jestliže tedy v projednávané věci podal povinný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, ačkoli tento nebyl vůbec nařízen (usnesení okresního soudu ze dne 12. 11. 2003, č.j. 26 E 61/2003-11a, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, bylo usnesením krajského soudu ze dne 31. 5. 2004, č.j. 9 Co 678/2004-35, zrušeno), bránil projednání tohoto návrhu nedostatek zvláštní podmínky řízení spočívající v existenci nařízeného výkonu rozhodnutí; pokud soudy o návrhu věcně rozhodly, postupovaly v rozporu s ustanoveními § 103, § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 o.s.ř.


Přitom se nelze totožnit s názorem odvolacího soudu, že při prodeji společné věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky (§ 348 odst. 1 o.s.ř.) soud výkon rozhodnutí nenařizuje a přistoupí přímo k úkonům zpeněžení. Soudní praxe (od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit) již dříve vyložila, že předpokladem pro zahájení řízení o prodej nemovitosti po zrušení podílového spoluvlastnictví je nařízení výkonu rozhodnutí soudem na návrh některého ze spoluvlastníků. Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a o nařízení jejich prodeje vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoli ze spoluvlastníků, aby se podle části šesté občanského soudního řádu domáhal jeho výkonu (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 7. 1966, sp. zn. 11 Co 330/66, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 7, ročník 1967 pod č. 81).


Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 708/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2003 pod č. 16, není případný; toto rozhodnutí totiž neřeší postup soudu při výkonu rozhodnutí rozdělením společné věci, nýbrž při zpeněžování konkursní podstaty na návrh správce podle § 27 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 328/1991 Sb. ). Závěry uvedené ve zmíněném rozhodnutí nelze na postup soudu podle § 348 odst. 1 o.s.ř. použít, neboť obě situace se od sebe liší. Při zpeněžování konkursní podstaty podle § 27 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. je účastníkem řízení pouze správce v postavení oprávněného; jelikož povinný v tomto řízení nevystupuje a není tedy nikoho, jehož práva by bylo nutno proti správci chránit, není nutno výkon rozhodnutí vůbec nařizovat a lze přikročit přímo k úkonům směřujícím ke zpeněžení; práva třetích osob stojící v rozporu se zpeněžením jsou chráněna v samotném konkursním řízení (především prostřednictvím vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.).


Naproti tomu ve výkonu rozhodnutí rozdělením společné věci povinný vystupuje je jím ten spoluvlastník, který návrh na nařízení výkonu nepodal. O nařízení výkonu rozhodnutí je proto třeba formálně rozhodnout a dát tak povinnému příležitost k procesní obraně, ať již odvoláním proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo návrhem na jeho zastavení; úkony směřující ke zpeněžení nemovitostí učiněné před pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí jsou nezákonné (shodně Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 710).


Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a § 243b odst. 3, věty druhé, o.s.ř. zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 103, § 104 odst. 1, věty první, § 243b odst. 4, per analogiam, a § 254 odst. 1 o.s.ř. zastavil.


V řízení samotném bude nutno nejprve rozhodnout o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí; teprve po právní moci usnesení vyhovujícího tomuto návrhu lze přistoupit k prodeji nemovitostí.


O nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. ledna 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.


předsedkyně senátu