20 Cdo 188/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 188/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. S., zastoupeného advokátkou, proti povinnému A. H., provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 1375/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2003, č. j. 30 Co 334/2003-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. 4. 2003, č. j. E 1375/2001-31, jímž okresní soud podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) zastavil výkon rozhodnutí nařízený uložením pokuty podle § 351 o.s.ř. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že povinný svou povinnost uloženou mu podkladovým rozsudkem (Vrchního soudu v Praze z 12. 6. 2001, č. j. 1 Co 75/2001-78, vykonatelným 18. 8. 2001), totiž doručit oprávněnému omluvu určeného znění, ještě před zahájením vykonávacího řízení (tedy před 8. 10. 2001), splnil zasláním dopisu ze 4. 9. 2001 (č.l. 23). S odvolací námitkou oprávněného, že povinnost splněna nebyla, se krajský soud vypořádal závěrem, že v dopise ze 17. 9. 2001 (č.l. 24) oprávněný skutečnost, že omluvný dopis obdržel, nijak nezpochybnil a že nesouhlasil pouze s tím, že dopis mu byl zaslán prostřednictvím advokáta povinného. Tvrdí-li tedy oprávněný teprve v odvolání, že k průvodnímu přípisu advokáta povinného samotný omluvný dopis povinného připojen nebyl, má odvolací soud jeho tvrzení za nevěrohodné.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., oprávněný uvádí, že je podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 3 a v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval dalším písemným důkazem (kromě jeho dopisu adresovaného advokátovi povinného ze 17. 9. 2001 /č.l. 24/), a to dopisem adresovaným přímo povinnému, v němž mu sděluje, že omluvný dopis dosud neobdržel; dále pak dovolatel namítá, že odvolací soud neprovedl dokazování týkající se dopisu právního zástupce oprávněného ze 4. 9. 2001 a nevypořádal se s tvrzením žalobce (správně oprávněného) o váze tohoto dopisu (0.010 kg), která svědčí o tom, že v něm byl vložen pouze jeden list papíru, a že tedy touto zásilkou nemohl být současně zaslán dopis právního zástupce i omluvný dopis povinného.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání především není přípustné jak to nesprávně dovozuje oprávněný podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož (jediné ve spise obsažené) kasační rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 7. 2002, č. j. 30 Co 149/2002-13, bylo vydáno v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, zatímco dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla exekuce zastavena (dovoláním napadené rozhodnutí bylo tedy vydáno v jiné relativně samostatné fázi vykonávacího řízení). Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě (viz § 238a odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.), že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Oprávněný, jenž přípustnost dovolání nesprávně dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a tedy pojmu zásadní právní význam ani nepoužil, však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl (a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených). V dovolání totiž sice na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (vedle ustanovení § 241a odst. 3, jež ovšem zakotvuje dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý) poukázal, ve skutečnosti mu však žádný obsah nepřiřadil. Jediné, co v dovolání (viz poslední dva odstavce jeho první strany) odvolacímu soudu vytkl, totiž neprovedení dalšího jím navrženého dokazování, je neúplnost skutkových zjištění. Tento dovolací důvod, který je pouze vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je ovšem také důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilým (a to i pro případ, že by řízení takovou vadou skutečně trpělo /§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./).

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu