20 Cdo 1860/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1860/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. H., zastoupeného advokátkou, proti povinným 1) K. R., a 2) I. R., bytem tamtéž, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 Nc 1726/2004, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2005, č. j. 10 Co 310/2005-125, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2005, č. j. 10 Co 310/2005-125 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 11. 2. 2005, č. j. 4 Nc 1726/2004-68 (ve výroku, jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 3. 4. 1997, č. j. 4 C 20/1994-38, exekuci vyklizením bytu, nacházejícího se v obci L. čp., do náhradního bytu v P., v ulici S., o velikosti 2+1 a nacházejícího se v 1. patře) tak, že toto vyklizení nařídil do bytu č. 13 v B., v ulici, o velikosti 3+1, přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi bydlí (výrok I.); ve výrocích o nařízení exekuce i pro uspokojení nákladů oprávněného a exekutora z této exekuce a o pověření soudního exekutora jejím provedením usnesení okresního soudu potvrdil (výrok II.) a povinným uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 675,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.). Odvolací soud při přezkoumávání posouzení, zda došlo k zajištění odpovídající bytové náhrady podle vykonávaného rozhodnutí, uvedl, že povinní v odvolání neoznačili žádné konkrétní výhrady k zajištěnému náhradnímu bytu. Současně s ohledem na nově nastalé a zjištěné skutečnosti (oprávněný nebyl z důvodů nerespektování rozhodnutí soudu prvního stupně ze strany povinných schopen zajistit a financovat původní bytovou náhradu, tj. byt 2+1 v P., a proto ve prospěch povinných uzavřel dne 12. 7. 2005 nájemní smlouvu k bytu o velikosti 3+1 v B.) a na základě návrhu oprávněného uzavřel, že okresní soud postupoval správně, pokud exekuci nařídil, avšak co se týče bytové náhrady, která byla pro povinné zajištěna, usnesení okresního soudu změnil.

Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním - přípustným ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Tvrdí, že odvolací soud pochybil, když v průběhu odvolacího řízení připustil změnu návrhu oprávněného stran zajištěné bytové náhrady; takový postup nemá oporu v zákoně a odvolatelé jej shledávají v rozporu s § 95 odst. 2 o. s. ř., neboť výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro změněný návrh oprávněného. Odvolací soud tedy měl takový návrh zamítnout respektive nepřipustit, případně mohl rozhodnutí okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. Dále namítají, že odvolací soud v řízení nezkoumal, zda bytová náhrada je zajištěna, zda je odpovídající a způsobilá k užívání. Namítají také, že jim nebylo umožněno se se stavem nové bytové náhrady seznámit, neboť se o ní dozvěděli až z rozhodnutí odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a spočívá na závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování ani tvrzení v průběhu řízení. Soud nezohlednil velmi vážný zdravotní stav povinného 1) a nařízení exekuce je tak v rozporu s dobrými mravy. Na povinných nelze žádat, aby celý svůj měsíční příjem utratili za nájemné. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle § 243 o. s. ř. požádali též o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí až do vydání rozhodnutí dovolacího soudu.

Dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) - je i důvodné.

Protože dovolání je přípustné, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přezkoumal postup soudů v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že toto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo skutečně je.

Podle § 213 odst. 1 a 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.



Podle § 216 odst. 2 o. s. ř. platí, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.

V odvolání podaném ve věcech výkonu rozhodnutí lze uvádět jak výslovně stanoví § 254 odst. 4 o. s. ř. nové skutečnosti a důkazy. Znamená to, že v odvolacím řízení se v těchto věcech neuplatní omezení vyplývající z § 205a odst. 1 a § 211a o. s. ř. a že tedy projednání odvolání a rozhodnutí o něm se řídí pravidly tzv. úplné apelace. K novým skutečnostem nebo důkazům lze však přihlédnout, jen když byly uplatněny (srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.). Může-li v systému úplné apelace odvolatel uplatňovat nové skutečnosti a důkazy, mohou v těchto věcech uplatňovat jakékoliv nové skutečnosti a důkazy i ostatní účastníci řízení. Odvolací soud navazuje na výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho úkolem je jak prověřit správnost skutkových zjištění skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, tak také učinit vlastní skutková zjištění a skutkové závěry, je-li zřejmé, že zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně nemůže obstát (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1116, 1133 a 1372).

Z ustanovení § 211 o. s. ř. vyplývá, že v odvolacím řízení může být přiměřeně použito též ustanovení § 95 o. s. ř. o změně žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Užití § 95 v odvolacím řízení ve věcech výkonu rozhodnutí však významně modifikuje § 216 odst. 2, podle něhož v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Z toho lze dovodit, že odvolací soud nemůže připustit takovou změnu žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, která by představovala uplatnění nového nároku, tj. nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně. Připuštění změny žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, kterou byl uplatněn nový nárok, by ve svých důsledcích znamenalo, že dosavadní výsledky řízení a rozhodnutí by byly zmařeny, neboť odvolací soud by jednal a rozhodoval o novém nároku jako soud prvního a jediného (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) stupně, popřípadě že by musel v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit, aby mohlo dojít k projednání tohoto nového nároku před soudem prvního stupně (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1150).

Lze tedy uzavřít, že ačkoliv v odvolání ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) lze uvádět nové skutečnosti a důkazy (§ 254 odst. 4 o. s. ř.), nelze jimi uplatnit nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř., zakládající v odvolacím řízení změnu návrhu. K otázce, co je třeba za změnu návrhu považovat, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/1997, uveřejněný pod č. 56/1998 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2176/1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2001 pod č. 40 nebo rozsudek ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004.

Vzhledem k tomu že odvolací soud výše uvedené svým rozhodnutím nerespektoval, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jeho rozhodnutí zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř.).

K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud toliko poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., § 130 exekučního řádu) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu