20 Cdo 1840/2009
Datum rozhodnutí: 16.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1840/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Statutárního města Ostravy, Městského obvodu Ostrava-Jih se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Horní 3, identifikační číslo osoby 00845451, proti povinným 1) R. K. a 2) G. B. K. , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 93 Nc 10842/2007, o dovolání první povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 5. 2008, č. j. 10 Co 223/2008-16, takto:

Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. 9. 2007, č. j. 93 Nc 10842/2007-5, jímž okresní soud nařídil exekuci vyklizením bytu bez náhrady. S jedinou odvolací námitkou (kromě níž již odvolání žádným jiným tvrzením odůvodněno nebylo) první povinné, že jí totiž nebyl doručen podkladový rozsudek, se odvolací soud po provedení důkazu spisem nalézacího soudu vypořádal závěrem, že řádné doručení exekučního titulu bylo prokázáno (jí vlastnoručně podepsanou) doručenkou; její odvolání proti rozsudku bylo ostatně pro neodstranění vad odvolání usnesením z 30. 3. 2007, č. j. 56 Co 118/2007-57, pravomocným 30. 4. téhož roku, podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podala první povinná vlastnoručně sepsané dovolání. V podání, sepsaném jí ustanovenou advokátkou (č. l. 38) povinná své původní dovolání mění a doplňuje tak, že na své námitce formální nevykonatelnosti exekučního titulu trvá, ovšem s jiným odůvodněním . Odvolání proti podkladovému rozsudku totiž podala nejen ona, ale i druhý povinný, ten však narozdíl od ní k jeho doplnění vyzván nebyl a krajský soud o jeho odvolání vůbec nerozhodl. Dále pak dovolatelka namítá, že druhému povinnému nebylo doručeno ani usnesení soudu prvního stupně navíc nepřetlumočené do jeho mateřštiny o nařízení exekuce (doručenka obsahuje nečitelný podpis obsahující pouze jedno písmeno), a v závěru dovolání poukazuje na své nepříznivé sociální poměry, zejména na nemožnost obstarat si náhradní bydlení.

O právněná navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam (s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda se k vykonatelnosti exekučního titulu k vyklizení bytu manžely vyžaduje nabytí právní moci vůči oběma povinným, zda je zásilka považována za doručenou, obsahuje-li doklad o doručení výrazně zjednodušený podpis a písemnost nebyla zaslána v mateřském jazyce účastníka a konečně, zda i v řízení exekučním je třeba dbát ochrany práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob ), hodnocením dovolacích námitek však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Předně námitka, že exekuční titul ani usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce nebyly doručeny druhému povinnému, byla v řízení vznesena až v dovolání, jde tedy z hlediska ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. o nepřípustné novum (v odvolání na č. l. 7 dovolatelka nedoručení uvedených písemností druhému povinnému nenamítala). Totéž pak platí stran jejího ostatně z hlediska zkoumání existence předpokladů pro nařízení exekuce nerelevantního tvrzení o nemožnosti obstarat si náhradní bydlení.

Kromě toho dovolatelka námitkou, že nalézací soud druhého povinného nevyzval k odstranění vad odvolání proti exekučnímu titulu (jen řádné odvolání má suspenzívní účinek), vytýká vadu nalézacího řízení, ta se však do řízení vykonávacího nepřenáší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123). Námitka nedoručení usnesení o nařízení exekuce druhému povinnému je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci; ten je však k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý. O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu