20 Cdo 1828/2011
Datum rozhodnutí: 30.06.2011
Dotčené předpisy: § 31 předpisu č. 216/1994Sb., § 35 předpisu č. 216/1994Sb., § 15 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.




20 Cdo 1828/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o ., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinnému J. D. pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 73 Nc 7425/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2011, č. j. 13 Co 19/2011-25, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud Plzeň město usnesením ze dne 3. 12. 2010, č. j. 73 Nc 7425/2008-10, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 18. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7425/2008-8. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi náklady exekuce ve výši 7 800,- Kč. Dospěl k závěru, že na exekuční titul, nebyla-li mezi účastníky uzavřena žádná rozhodčí smlouva, je třeba pohlížet jako na právní paakt, tzn. jako na nicotné, neexistující rozhodnutí, a proto je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ).

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku neexistence rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce Dr. et Bc. J. K. ve věci rozhodnout. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 20 Cdo 2857/2006, uzavřel, že pravomoc rozhodce nemůže být založena ani podle § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen zákon č. 216/1994 Sb. ), jak namítá oprávněná. Podle názoru soudu nelze za souhlas žalovaného (tj. povinného) s pravomocí rozhodce považovat ani stanovisko Ing. Jindřicha Vavruška, opatrovníka povinného.

V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud může zastavit exekuci i tehdy, nastaly-li nové skutečnosti nebo tyto skutečnosti vyšly nově najevo. Pokud tomu tak není, exekuční soud exekuci zastavit nesmí, neboť by tím narušil princip právní jistoty a rovnosti stran, resp. právo na spravedlivý proces; již jednou nařízenou exekuci by zastavil. Exekuční soud se nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky, stejně jako k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, přičemž zdůraznila, že rozhodčí nález je aktem aplikace práva a jako takový nemůže být nicotný a že teorie zdánlivého aktu je sice v české právní vědě známá, je ovšem rozvíjena jen ve vědě správního práva. Dále uvedla, že exekuční soud není v souladu s ustálenou judikaturou oprávněn již věcnou správnost rozhodčího nálezu přezkoumávat. Připomněla, že ve fázi pravomocně nařízené exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť zde existuje speciální úprava v § 35 tohoto zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodu uvedených v § 268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v § 31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkázala dále na § 1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemůže jít k tíži oprávněné, že se při uplatnění svého nároku dala na trend a právní názor zastávaný respektovanou autoritou. Oprávněná dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2008, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě způsobem uvedeným v § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., tj. že žalovaný nenamítne nedostatek pravomoci rozhodce při prvním úkonu v řízení. Tato skutečnost má mj. za následek, že pak již nemůže namítat neplatnost rozhodčí doložky. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, netvrdí to ani samotná dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně z ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu. Soud je povinen zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, vzhledem ke které by provedení výkonu bylo nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nemůže zhojit vady, jež brání tomu, aby byl výkon rozhodnutí proveden, i když zde byly v době jeho vydání (srov. rovněž JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a. s., Praha Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351).

Z uvedeného vyplývá závěr, že již nařízenou exekuci lze zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, resp. že nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva.

I když je exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů k zastavení exekuce, uvedených v § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., exekuci zastavit i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud v témže rozhodnutí, v němž navázal na předchozí rozhodnutí ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, rovněž formuloval závěr, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Dále dovodil, že aplikace § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení exekuce je nesprávná.

V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález Dr. Bc. J. K. ze dne 10. 3. 2008, č. j. Rm 67/III/2007-04, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 1 012,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu a v téže lhůtě jí nahradit náklady řízení 7 000,- Kč a náklady řízení a právního zastoupení oprávněné 7 854,- Kč. Z odůvodnění nálezu je zřejmé, že mezi účastníky žádná rozhodčí smlouva uzavřena nebyla (konečně ani zástupce oprávněné JUDr. Luděk Lisse Ph.D. to v návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze dne 10. 10. 2007 netvrdí). Svoji pravomoc rozhodce dovozoval jednak z písemného projevu oprávněné (žalobkyně) a vyjádření (písemného) opatrovníka povinného (žalovaného) s tím, že tak konsensuálně byla uzavřena rozhodčí smlouva ve formě smlouvy o rozhodci, tedy smlouva o tom, že rozhodce projedná a rozhodne jednotlivý již vzniklý spor, tedy spor, který je předmětem tohoto rozhodčího řízení .

S ohledem na závěr již vyslovený Nejvyšším soudem ve shora citovaném rozhodnutí je třeba uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu se od něj neodchyluje, podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tudíž nejsou dány. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Oprávněná se svým dovoláním úspěšná nebyla, povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, §224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu