20 Cdo 1822/2009
Datum rozhodnutí: 05.04.2011
Dotčené předpisy: § 229 odst. 3 o. s. ř.




20 Cdo 1822/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Komerčního spořitelního a úvěrního družstva DOMOV v likvidaci , se sídlem v Praze 9 - Vinoři, Uherská 618, identifikační číslo osoby 261 56 245, proti povinné L. B. , zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, pro 35 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 Nc 283/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2008, č. j. 12 Co 552/2007-35, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Nc 283/2005-22, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením ze dne 20. 4. 2005, č. j. 7 Nc 283/2005-5. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že exekuci nelze zastavit, neboť rozhodčí nález vydal pravomocný orgán. Tvrzení povinné, že ve věci neuzavřela rozhodčí doložku, měl za vyvrácené zjištěními z rozhodčího spisu, zejména z návrhu na poskytnutí Quick půjčky č. 3203080142, podmínek ke smlouvě o úvěru č. 3203080142 a Rozhodčí doložky přílohy ke smlouvě o úvěru č. 3203080142 ze dne 21. 8. 2004, tj. listin znějících na jméno povinné, shodně datovaných dnem 30. 8. 2004 a obsahujících čitelné podpisy shodující se při porovnání pouhým okem navzájem mezi sebou i s podpisem povinné na plné moci z čl. 15 i na doručence z čl. 6 exekučního spisu.

Povinná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.). Pochybení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který rozhodl na podkladě jím nově zjištěného skutkového stavu bez nařízení jednání a bez toho, že by se povinná mohla k nově zjištěným důkazům vyjádřit. Jinak by totiž uvedla, že rozhodčí spis se rekonstruoval a tvrzená rozhodčí doložka existuje pouze v kopii a obsahuje zfalšovaný podpis povinné. Navrhla, aby dovolací soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o věci podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se však v projednávané věci nejedná, kdy by vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních - k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06; nález ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V projednávané věci byla exekuce nařízena usnesením na čl. 5, proti němuž povinná odvolání nepodala a jež tak nabylo právní moci 21. 6. 2005. Teprve podáním ze dne 5. 4. 2007 navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční titul nelze považovat za vykonatelný, protože povinná nikdy neuzavřela rozhodčí doložku.

V dovolání pak povinná v zásadě vytýká pouze to, že odvolací soud nenařídil jednání a odňal jí možnost vyjádřit se k nově zjištěným důkazům, spočívajícím v listinách obsažených ve vyžádaném rozhodčím spisu.

Touto okolností dovolatelka uplatnila zmatečnostní důvod podřaditelný pod § 229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1816); o zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jde totiž například tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, kdy podle občanského soudního řádu jednání nebylo třeba nařizovat (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008).

Nejvyšší soud také ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.

V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o. s. ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§ 115 odst. 1, § 254 odst. 1, věta první, o. s. ř.), zákon ve vztahu k řízení o zastavení výkonu rozhodnutí soudům neukládá; jestliže však důvody zastavení spočívají v § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., rozhoduje se zpravidla po předchozím jednání (§ 269 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64, také vysvětlil, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. může soud rozhodnout bez jednání, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod zastavení výkonu, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.

V usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, Nejvyšší soud uvedl, že zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci není naplněn, neboť jinou námitku, z níž by bylo možno zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovodit, ani dovolatelka neuvedla. Má-li povinná za to, že jí nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, může svou námitku uplatnit (za předpokladu, že jí dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. dubna 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu