20 Cdo 1790/2007
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1790/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné společnosti F. T. B.V., zastoupené advokátem, proti povinným 1) T. H., zastoupenému advokátem, a 2) M. H., pro částku 7.250.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 8 Nc 4843/2005, o dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31.7.2006, č.j. 30 Co 373/2006-49, takto:


Dovolání se odmítá.





O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze 16.9.2004, č.j. 6 C 228/2004-14, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 9.3.2005, č.j. 20 Co 58/2005-76, byl v řízení podle § 200y a následujících o.s.ř. nařízen soudní prodej tam specifikovaných zastavených nemovitostí.


Usnesením z 9.6.2005, č.j. 8 Nc 4843/2005-8, tentýž okresní soud podle § 44 odst. 2 exekučního řádu nařídil na základě uvedených rozhodnutí o soudním prodeji zástav na majetek povinných exekuci (výrok I.), jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora (výrok II.), a povinné zavázal nenakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů (výrok III.).


K odvolání prvního povinného krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, avšak pouze tak, že z I. odstavce o nařízení exekuce vypustil obecnou formulaci, že se exekuce nařizuje na majetek povinných , aby tak zdůraznil, že se exekuce týká pouze konkrétních zastavených nemovitostí, nikoli tedy celého majetku povinných. Z téhož důvodu změnil III. výrok usnesení soudu prvního stupně, obsahující formulaci, že povinní nesmí po doručení usnesení nakládat svým majetkem , a to tak, že povinní nesmí po doručení usnesení nakládat s majetkem označeným ve výroku I. , tedy opět jen s nemovitostmi zastavenými, aby bylo zřejmo, že nejde o tzv. inhibitorium generální, ale pouze omezené. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že šlo o pouhou nepřesnou formulaci, když na jedné straně je exekuce nařízena rozhodnutími o soudním prodeji konkrétních zastavených nemovitostí a na straně druhé exekuce zní na majetek povinných obecně . Podle odvolacího soudu je nepochybné, že exekuční titul omezuje oprávněného v tom smyslu, že může přisouzenou pohledávku uspokojit pouze z konkrétního majetku povinných, takže v tomto případě nelze exekuci nařídit na majetek povinných bez omezení, ale jen na konkrétní majetek spočívající v zastavených nemovitostech povinných . V tomto směru tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, a to i ve III. výroku o inhibitoriu.


Pokud jde o námitku podjatosti soudního exekutora vznesenou prvním povinným ve zvláštním podání (č.l 19), tedy mimo odvolání (č.l. 14), k té krajský soud nepřihlédl s odůvodněním, že ji považuje za zjevně opožděnou (§ 29 odst. 5 věta první exekučního řádu), jelikož usnesení o pověření soudního exekutora provedením exekuce bylo povinnému doručeno 13.9.2005, zatímco námitka podjatosti byla soudu doručena 23.12. téhož roku, tedy zjevně po uplynutí pětidenní zákonné lhůty.


V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., první povinný ohlašuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu o opožděnosti námitky podjatosti soudního exekutora. Usnesení o pověření exekutora provedením exekuce mu bylo doručeno 13.9.2005, takže poslední den (prodloužené) pětidenní lhůty připadl na pondělí 19.9.2005, kdy také námitku prostřednictvím soudního exekutora, jehož úkony jsou po nařízení exekuce úkony soudu, podal, nemůže mu tedy jít k tíži, že soudní exekutor námitku předložil soudu teprve 23.12.2005. S žádným jiným právním ani skutkovým závěrem odvolacího soudu (než se závěrem o opožděnosti námitky podjatosti soudního exekutora) povinný v dovolání nepolemizuje.


Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není; povinný se totiž předně mýlí, dovozuje-li jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zakotvujícího přípustnost dovolání proti měnícím rozhodnutím odvolacích soudů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1999, pod poř. č. 52, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že jsou dány předpoklady pro nařízení exekuce. Okolnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze co do upřesnění jak sám výslovně v odůvodnění svého usnesení zdůraznil výroku o nařízení exekuce (viz výše, včetně výroku o tzv. inhibitoriu), nečiní z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení.


Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních a není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst 2 písm. b/ odst 3 o.s.ř.). Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.


Z toho plyne, že případná vada řízení (jež snad podle obsahu dovolání mohla spočívat v tom, že odvolací soud k námitce podjatosti soudního exekutora nepřihlédl), odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovala), je naopak pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání bezcenná.


Hodnocením námitek (vztahujících se výhradně k posouzení včasnosti námitky podjatosti soudního exekutora), jež povinný v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Tvrdí-li dovolatel, že námitku podjatosti soudního exekutora podal prostřednictvím exekutorského úřadu včas, nevznáší navíc námitku právní, nýbrž skutkovou, uplatnitelnou jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jenž je ovšem (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. důvodem nezpůsobilým.


Kromě uvedeného je zde ovšem důvod k hodnocení dovolání jako nepřípustného další, zásadnější. Aby totiž dovolání mohlo být přípustné (a případně pak i důvodné), je třeba aby napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení spočívalo. Rozhodnutí soudu o nařízení exekuce (či zamítnutí návrhu na její nařízení) však již pojmově na posouzení důvodnosti námitky podjatosti soudního exekutora spočívat nemůže.


Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.





O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI. exekučního řádu.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. května 2009


JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.


předseda senátu