20 Cdo 1789/2007
Datum rozhodnutí: 21.04.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1789/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Ing. J. S., proti povinnému Ing. J. Š., za účasti manželky povinného Mgr. D. Š., obou zastoupených advokátem, pro 270 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 6080/2005, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2007, č. j. 24 Co 3060/2006-63, takto:


Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2007, č. j. 24 Co 3060/2006-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným usnesením krajský soud k odvolání oprávněného změnil usnesení okresního soudu ze dne 7. 11. 2006, č. j. 34 Nc 6080/2005-48 (jímž soud prvního stupně zastavil exekuci nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 8. 4. 2005, č. j. 34 Nc 6080/2005-7, ohledně postižení celé bytové jednotky č. 943/93 v domě č.p. 943/50 Č. B., nacházejícím se na pozemku parc. č. 2061/191, spolu s ideálním spoluvlastnickým podílem 83/2357 ke společným částem uvedené budovy a k pozemku parc. č. 2061/191, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném K. ú. pro J. k., katastrální pracoviště Č. B., na listu vlastnictví pro katastrální území Č. B.) tak, že exekuci částečně zastavil pouze ohledně ideální poloviny označené bytové jednotky (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení včetně řízení odvolacího (výrok II. a III.). Odvolací soud uzavřel, že darování poloviny označené bytové jednotky povinným Ing. J. Š. manželce Mgr. D Š. je vůči oprávněnému právně neúčinné ve smyslu § 42a odst. 1 občanského zákoníku (viz rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006, č. j. 10 C 377/2005-53, který nabyl právní moci dne 13. 10. 2006) a důsledkem toho je, že oprávněný se může domáhat uspokojení své pohledávky z toho, co takto z majetku povinného ušlo, a to nikoliv proti povinnému, ale přímo proti osobě, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn. Proto odvolací soud učinil závěr, že důvod, pro který dříve soud prvního stupně zastavil exekuci ohledně celého bytu (vycházeje z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2006, č. j. 9 C 374/2005-32, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2006 a jímž byla celá předmětná bytová jednotka vyloučena z exekuce), již není dán ohledně ideální poloviny tohoto bytu, získané neúčinným právním úkonem, a exekuce na ni může pokračovat.


V dovolání, jehož přípustnost opírají o § 238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), napadají dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu výlučně ve výroku I. s odůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Zpochybňují formální vykonatelnost exekučního titulu (směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002-9), neboť nebyl doručen do vlastních rukou povinného a náhradní doručení uložením na poště podle § 46 odst. 4 o. s. ř. (účinného od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2004 do novely č. 555/2004 Sb.) nebylo možné, protože se povinný v době doručování z důvodu ošetřování své nemocné matky nezdržoval v místě trvalého bydliště. Uvádí, že směnečný platební rozkaz obsahuje chybné datum splatnosti - 21. 11. 2000 - tehdy však oprávněný ještě žádnou pohledávku vůči povinnému neměl. Dále namítají, že rozhodl-li dříve soud o tom, že celá předmětná bytová jednotka se z exekuce vylučuje, nemohl poté napadeným usnesením rozhodovat o téže věci znovu a částečně zastavit exekuci pouze ohledně její ideální poloviny. V přesvědčení, že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), dovolatelé však v podstatě namítají nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení exekuce jen ohledně ideální poloviny bytové jednotky. Mají za to, že exekuce měla být zastavena ohledně bytu jako celku, a to bez ohledu na skutečnost, že v mezidobí došlo k vydání rozhodnutí soudu o neúčinnosti darovací smlouvy, na jejímž základě nabyla manželka povinného do svého výlučného vlastnictví druhou ideální polovinu předmětné bytové jednotky a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku pod ním. K závěru soudu o neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 3. 2. 2003 dovolatelé uvádí, že šlo pouze o účelový prostředek nápravy pochybení z roku 1997 (kdy pohledávka povinného ze směnky ještě neexistovala), neboť již v roce 1993 bylo soudním rozhodnutím zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví povinného a jeho manželky, a když Mgr. Š. předmětný byt kupovala, měla jej už tehdy nabýt do svého výlučného vlastnictví. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádali také o náhradu nákladů dovolacího řízení.


Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), a je i zčásti důvodné.


Jelikož jiné vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že důvod, pro který soud prvního stupně ohledně celého bytu exekuci zastavil (vycházeje z rozsudku, jímž byla bytová jednotka vyloučena z exekuce, neboť se nacházela ve výlučném vlastnictví manželky povinného), posléze právní mocí rozsudku o neúčinnosti darovací smlouvy (jíž manželka povinného nabyla ideální 1/2 bytu do svého výlučného vlastnictví) ohledně ideální 1/2 bytu odpadl, a že tak exekuce, nařízená proti povinnému, zčásti může pokračovat.


Jak se z obsahu spisu podává, soud prvního stupně při rozhodování o zastavení exekuce vycházel (§ 156 odst. 3 a § 159 odst. 4 o. s. ř.) z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2006, č. j. 9 C 374/2005-32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2006, č. j. 19 Co 1546/2006-64, jimiž bylo podle § 267 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto, že z předmětné exekuce se vylučuje celá výše označená bytová jednotka včetně odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, protože bezpodílové spoluvlastnictví povinného a jeho manželky bylo v roce 1993 (za trvání manželství) rozsudkem soudu zrušeno, předmětný byt nabyli manželé v roce 2003 do svého podílového spoluvlastnictví každý ideální ½ a následně povinný daroval svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou z 3. 2. 2003 manželce, čímž se byt dostal do výlučného vlastnictví manželky.


Odvolací soud v době rozhodování o odvolání ve věci již přihlížel k pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006, č. j. 10 C 377/2005-53, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2006, č. j. 8 Co 1893/2006-73, jimiž bylo rozhodnuto, že darovací smlouva mezi povinným a jeho manželkou a týkající se id. ½ shora označené bytové jednotky je vůči oprávněnému právně neúčinná, neboť manželka povinného neprokázala, že nemohla ani při náležité pečlivosti rozpoznat úmysl bývalého manžela zkrátit věřitele (§ 42a občanského zákoníku). S ohledem na uvedená rozhodnutí odvolací soud učinil právní závěr, že důvod zastavení exekuce, vedené proti Ing. J. Š., zčásti odpadl, když id. ½ bytu nacházející se ve výlučném vlastnictví manželky povinného, nicméně získanou neúčinným právním úkonem, lze již dříve nařízenou exekucí postihnout.


Námitka dovolatelů stran existence překážky věci pravomocně rozhodnuté v dané věci není důvodná. Rozhodování o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (z exekuce) a rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) nelze, jak se dovolatelé mylně domnívají, považovat za tutéž věc. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (což však v daném případě naplněno není). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav, vymezený žalobním petitem, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn - ze stejného skutku (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích uvedl, není-li dána obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách (jak je tomu i v projednávané věci), není zásadně dána ani totožnost předmětu řízení, a tím ani totožnost věcí ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4052/2008).


V souzené věci, jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud znovu nerozhodoval o vyloučení téže věci z exekuce, rozsudek okresního soudu ze dne 19. 4. 2006, č. j. 10 C 377/2005-33, ani nepřezkoumával, nýbrž zohlednil nové rozhodnutí týkající se neúčinnosti darovací smlouvy, kterou povinný daroval své manželce polovinu bytové jednotky.


V souvislosti s námitkami dovolatelů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud při jeho vydání nesprávně přihlédl k rozsudku o neúčinnosti darovací smlouvy, však nelze přehlédnout skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v exekučním řízení, vedeném proti povinnému Ing. J. Š., přičemž majetek, který má být postižen exekucí (bytová jednotka), je výlučným vlastnictvím obdarované manželky povinného.


Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.


Smyslem institutu odporovatelnosti právních úkonů resp. odpůrčí žaloby je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo ex tunc určeno, že je vůči žalujícímu věřiteli neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno takové žalobě na určení, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovatelný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba tedy je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4970/2007).


V řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti je věcně (pasivně) legitimován ten, kdo právním úkonem, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a občanského zákoníku prohlášen neúčinným, nabyl od dlužníka (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) návrhem na nařízení výkonu (exekucí) postiženou nemovitost. Nepřipadá v úvahu vést řízení o výkon (exekuci) s dlužníkem již proto, že nemovitost není v jeho vlastnictví (srov. § 66 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Vyslovení odporovatelnosti totiž z hlediska hmotného práva znamená nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky toliko v tomto vztahu nenastaly (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4/2003, pod č. 69).


Protože odvolací soud při rozhodování této k přezkumu předložené otázky z výše uvedeného nevycházel, je jeho právní posouzení nesprávné.


K námitce dovolatelů, že exekuční titul (směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002-9) povinnému nebyl doručen, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o výhradu, vnesenou do řízení až prostřednictvím mimořádného opravného prostředku a odvolací soud ji k dispozici neměl (odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podal oprávněný; povinný ani jeho manželka se k němu nevyjádřili), dovolací soud k ní proto nepřihlížel (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). Pro úplnost se uvádí, že exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2005, č. j. 34 Nc 6080/2005-7. Povinný proti tomuto usnesení (jež si dne 20. 4. 2005 osobně převzal) odvolání nepodal (námitku nedoručení exekučního titulu neuplatnil) a toto rozhodnutí nabylo dne 10. 6. 2005 právní moci. Námitku vady doručení vznesl povinný až v podání na čl. 32, doručeném soudu dne 6. 11. 2006, nazvaném jako odvolání proti usnesení Exekutorského úřadu v Č. B., soudní exekutor JUDr. M. B., ze dne 26. 10. 2006, spisová značka č.j. EX 320/05-22 , a následně v (dalším) návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 16. 3. 2007 (čl. 71), kde již oba dovolatelé poukazují na zahájení řízení o žalobě na obnovu řízení ze dne 16. 2. 2007, v němž se má řešit m. j. právě otázka nedoručení exekučního titulu. Na základě tohoto návrhu na zastavení okresní soud usnesením ze dne 20. 3. 2007, č. j. 34 Nc 6080/2005-79, provedení nařízené exekuce odložil do pravomocného skončení řízení o žalobě na obnovu řízení s tím, že v závislosti na výsledcích tohoto řízení buď exekuci přímo zastaví (v případě, že exekuční titul nebyl řádně doručen povinnému) nebo (další) návrh povinného na zastavení exekuce projedná.


Námitkou uvedení chybného data splatnosti ve směnečném platebním rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002-9, dovolatelé ve skutečnosti zpochybnili věcnou správnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005 pod č. 58). Případné námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu lze tedy uplatnit pouze v řízení, v němž byl tento titul vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1859/2005). Rovněž tak námitka stran důvodů uzavření darovací smlouvy je v dané fázi řízení bezpředmětná.


Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. dubna 2009


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.


předsedkyně senátu