20 Cdo 1768/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1768/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné CDV-2, LTD , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti povinným 1) F. E. , 2) E. E. a 3) J. E. , povinní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, pro 6,490.575,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 4117/2008, o dovolání povinných 2) a 3) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 16. 9. 2008, č.j. 15 Co 334/2008-108, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinného 1/ (výrok I.), ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 2/ a 3/ potvrdil usnesení z 31. 1. 2008, č. j. 9 Nc 4117/2008-43, jímž okresní soud nařídil exekuci (výrok II.) a zavázal všechny povinné nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že pro nařízení exekuce jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, zejména, že exekuční titul byl povinným 2) a 3) řádně doručen a že je tudíž formálně vykonatelný.

Doručení povinné 2) prokazuje doručenka, jež je součástí zásilek určených do vlastních rukou (založená ve spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Sm 32/98), v níž je vypsáno jméno, příjmení, rodné číslo a bydliště, podpis E. a datum převzetí písemnosti 29. 4. 1998. Tvrzení povinné (2/), že nejde o její podpis, považuje odvolací soud za nevěrohodné a vyvrácené provedeným dokazováním. V posledním odstavci třetí strany (č. l. 110) a na čtvrté straně svého rozhodnutí pak odvolací soud hodnotí důkazy, z nichž vyvozuje skutkový závěr, že dovolatelce exekuční titul doručen byl, a uzavírá, že s ohledem na provedené důkazy další navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví provádět nebude.

Ve vztahu k povinnému 3) bylo ze stejného nalézacího spisu zjištěno uložení 2 nevyzvednutých zásilek určených do vlastních rukou povinného 3), obsahujících směnečný platební rozkaz. Závěr o doručení exekučního titulu byl učiněn na základě obsahu druhé zásilky. Z ní bylo odvolacím soudem zjištěno, že při prvním pokusu o doručení nebyl adresát (J. E.) zastižen a že mu byla dne 21. 5. 1998 zanechána výzva na 22. 5. 1998 (na zadní straně zásilky je u tohoto textu otisk razítka dodací pošty a podpis doručovatele); jelikož nebyl zastižen ani při druhém pokusu o doručení, bylo mu oznámeno uložení zásilky dne 22. 5. 1998 (text na zadní straně zásilky opět s razítkem pošty a podpisem doručovatele). Dále je na zásilce uvedeno, že v úložní době zásilka nebyla vyzvednuta vrací se zpět s razítkem pošty ze dne 8. 6. 1998 a podpisem doručovatele. Ke zpochybnění této veřejné listiny (povahu veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být opatřena, obsažené také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila a již po uplynutí úložní doby vrátila soudu s doručenkou /viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 85/2000/) není způsobilá absence údaje o konkrétní hodině opětovného doručení (který musí být uveden pouze na tiskopise pošty Výzva ), ani tvrzení povinného, že tiskopis pošty Výzva tento údaj neobsahuje. Odvolací soud proto uzavřel, že zákonné podmínky pro náhradní doručení směnečného platebního rozkazu povinnému 3) dle shora uvedené poštovní obálky byly splněny.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z rozporu napadeného usnesení s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s jeho rozhodnutím z 29. 4. 1999, č. j. 20 Cdo 171/98-30, povinný 3) namítá, že nebyl uvědoměn o tom, ve kterou konkrétní hodinu konkrétního dne mu doručovatel přijde zásilku znovu doručit a že tudíž nedošlo k účinnému náhradnímu doručení exekučního titulu. Argumentuje přitom ustanovením přílohy č. 5, bodu 18. Vyhlášky o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů č. 78/89 Sb., poštovní řád, který podle jeho názoru vyžaduje na doručence vyznačení poznámky Výzva na , obsahující uvedení konkrétní hodiny, kdy přijde doručovatel písemnost znovu doručit, doplněnou otiskem denního razítka a podpisem doručovatele. Podle povinného 3) doručenka (obal zásilky) exekučního titulu neobsahující výše uvedené údaje nesplňuje náležitosti stanovené poštovním řádem, a z toho důvodu nemá povahu veřejné listiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 20 Cdon 171/98), tj. není na povinném 3), aby účinné náhradní doručení exekučního titulu vyvracel.

Druhá povinná, aniž se zabývá otázkou přípustnosti dovolání, namítá, že prokázat pravost jejího podpisu na doručence vztahující se k jejímu exekučnímu titulu bylo povinností oprávněné. Odvolací soud nesprávně hodnotil břemeno tvrzení a břemeno důkazní tížící příslušné účastníky řízení a tím (jakož i neprovedením navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví) zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Povinní 2) a 3) navrhli zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná navrhla zamítnutí případně odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž (vyjma případu o který však zde nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zpochybnili závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržený směnečný platební rozkaz byl povinným 2) a 3) řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatelé vytýkají, že odvolací soud nezjišťoval, zda jí byl exekuční titul řádně doručen, a předložila vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí jí doručeno nebylo a že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení.

Dovolatelův poukaz na usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 1999, č. j. 20 Cdo 171/98-30, není namístě, jelikož toto rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., účinným od 1. 1. 2000, kdy dovolání proti usnesení o odmítnutí odvolání bylo přípustné podle tehdejšího ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. bez dalšího, tedy zejména bez nutnosti splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, takže použitelnými byly i dovolací důvody podle tehdejšího ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) (vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241 odst. 3 písm. c) (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), zatímco za současného právního stavu je (viz výše) důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kdy zákon vyžaduje splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, pouze důvod podle nynějšího ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.

Pokud jde o dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu z 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3717/2007, ten je (kromě toho, že byl obsažen teprve v doplnění dovolání doručeném Nejvyššímu soudu 19. 5. 2009, tedy téměř pět měsíců po uplynutí dovolací lhůty, takže k němu dovolací soud nemohl přihlédnout) nepřípadný již proto, že v uvedené věci jde o případ skutkově jiný, kdy totiž oproti věci souzené na doručence nebyl údaj o tom, že by se adresát v místě doručování zdržoval (viz č. l. 140 versa a 146), kterýžto údaj ovšem na doručenkách prokazujících doručení exekučního titulu třetímu povinnému nechybí.

Dovolatelka také sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak však stejně jako dovolatel způsobem neregulérním (byť prostřednictvím jiných skutkových tvrzení); závěr o jeho vykonatelnosti založila na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelkou vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však jak již bylo uvedeno způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s .ř.) být nemohou.

Povinná kromě toho nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) ani použití (aplikaci) práva (neuplatňuje tedy jediný k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilý dovolací důvod), nýbrž proti hodnocení důkazů, jež vyústilo v závěr o pravosti jejího podpisu na doručence a v důsledku toho pak k závěru o doručení exekučního titulu a tudíž i o jeho formální vykonatelnosti; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu